Sepsat tenhle příspěvek mi dalo docela zabrat. Myslela jsem, že ho budu mít za dva dny hotový, ale ukázalo se, že otočit se za minulým rokem pro mě bylo daleko náročnější, než jsem si myslela…

Tento rok si budu pamatovat jako rok, kdy jsem se sama sobě ztratila a pak se zase našla. Rok, kdy jsem díky onemocnění mojí mamky přehodnotila svoje priority a ujistila jsem se, že to, co žiju a učím, má obrovský smysl nejen pro mě, ale i pro ostatní lidi. Kdybych měla celý rok vystihnout jednou větou, byla by to věta, kterou mi jednou řekla moje kamarádka:

“Bůh ti na ramena nikdy nenaloží víc, než bys byla schopná unést.”

Už od listopadu 2022, kdy jsem oslavila svoje 30. narozeniny, jsem cítila, že tenhle rok bude hodně výjimečný. Že se budou dít velký věci. Jenže to jsem netušila, co všechno si pro mě nachystal…

Hlavní cíl na tento rok byl naučit se víc odpočívat

V lednu jsme byli čerstvě přestěhovaní, takže jsme se zabydlovali v novém. Stěhování probíhalo hodně narychlo a za nepříjemných okolností, takže to s sebou neslo spoustu stresu. Naštěstí jsme ale dostali skvělou nabídku od kamaráda a mohli jsme se nastěhovat takřka hned do vybaveného bytu, což pro nás byla obrovská pomoc. I tak to bylo náročné, takže jsem leden pojala jako měsíc, kdy jsem hodně odpočívala a přemýšlela o osobních a pracovních cílech, kterých bych chtěla tento rok dosáhnout.

Jedním z mých cílů bylo naučit se víc odpočívat. To zahrnovalo víc pohybu venku, najít si asistentku a poznat nová místa i nové lidi. Hodně času jsem proto začala trávit v přírodě, buď sama, nebo s paní Pejskovou a miloušem. Najala jsem si webařku, která mi pomohla předělat web, společně jsme změnily a nastavily skoro všechny systémy, které k podnikání používám a našla jsem si svojí první asistentku. Díky tomu jsem měla víc času natočit skvělej workshop o tom, jak se mi povedlo změnit svůj způsob myšlení (metoda Želví štěstí) a vylepšila jsem svůj online kurz Pozitivní myšlení za 33 dní.

V únoru mě přepadla úzkost, která mě na pár dní úplně vyřadila z provozu

Někdo tam nahoře se rozhodl, že mi trochu zpestří… Jelikož jsme měli vyšší náklady na bydlení a já si delegováním zvýšila náklady i na podnikání, jímal mě strach, abych na to všechno měla. Rozhodla jsem se proto dělat víc konzultací, točit víc videí, psát víc příspěvků na sítě… A taky jsem přiškrtila nějaké výdaje. Jedním z nich bylo přerušení spolupráce s mými mentory. To mi sice ušetřilo peníze, ale na druhou stranu se zvětšoval strach a frustrace, že na to teď budu sama. Přeci jen mě podporují už 2 roky.

Ke konci února už mě začala dohánět úzkost, která se mi snažila říct, že takhle to nepůjde. Několik dní jsem nebyla schopná nic dělat. Chtělo se mi jen ležet, koukat z okna a přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Přiznám se, že i mně po těch letech zkušeností s úzkostmi, chvíli trvalo, než jsem tuhle situaci dokázala pochopit a přijmout.

Často říkám, že pokud chcete vidět změny kolem sebe, je potřeba udělat změnu nejdřív u sebe. Myslím si, že se mi tam nahoře někdo snažil připomenout, že jsem se letos chtěla naučit víc odpočívat. Takže jsem do svých dní zařadila víc technik mindfulness a ACTu, které mi pomohly se uvolnit a být víc v přítomnosti. Naučné knihy jsem vyměnila za napínavý thriller a místo poslouchání vzdělávacích videí jsem poslouchala miloušovo hraní na basu, který mám tak ráda. Netrvalo dlouho a přišla úleva i jasnější mysl. 

Brzy na to mi přišla ještě skvělá nabídka, díky které jsem mohla obnovit spolupráci s mými mentory a vrhnout se zase naplno do práce. Taky jsem byla vyzpovídaná vztahovou koučkou Monikou Kindl na téma „Jak pracovat s úzkostmi ve vztahu“. Celý rozhovor se mnou si můžete PUSTIT TADY>>

Rovnováha mezi prací a odpočinkem

Rakovina

Na přelomu dubna a května přišla ale velká rána. Mojí mamince diagnostikovali rakovinu a mně se tak otevřelo nové, zatím neprobádané a děsivé území života. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem se odpojila od všeho pracovního. Jediné, čemu jsem se věnovala, byli moji kurzáčci ve SBOHEM ÚZKOSTI a moje rodina. Každý den jsem jezdila k našim, 40 km tam – 40 km zpátky. Po cestě jsem poslouchala různé podcasty a rozhovory s lidmi, kteří se z rakoviny uzdravili. To ve mně udržovalo plamen víry a naděje, že to mamka může zvládnout taky. Když bude chtít.

Tady mi ti nahoře asi zase chtěli připomenout další z cílů, které jsem si na tenhle rok dala – víc číst. Občas nám to ten osud, vesmír, nebo jak tomu chcete říkat, pošle do cesty způsobem, který bychom ani ve snu nevymysleli. V životě jsem ještě nepřečetla tolik knih, jako tento rok. Každý den jsem do sebe nasávala informace o stravě, o fungování těla jako celku a o samoléčení, které v sobě každý můžeme aktivovat.

Rodičům jsem informace filtrovala a předávala jen to důležité. Protože mamince se kvůli nádoru tvořila voda v břiše, přestávala jíst a hrozně rychle hubla, začala jsem jí připravovat různé šťávy, které prokládala nutridrinky, aby do sebe dostala aspoň něco. Mezi tím jsem jí i taťkovi poskytovala psychickou podporu, abych i v nich udržela plamen víry a naděje na uzdravení.

Nevím proč, ale i přesto, že moje oči viděly, že mamky stav je fakt na hovňajs a nelepší se, někde hluboko ve mně byl zvláštní klid. Jako kdyby mi nějaký vnitřní hlas (snad intuice?) říkal, abych se nebála, že všechno dobře dopadne. Těžko se to vysvětluje, ale bylo to tak silné, že jsem o tom vůbec nepochybovala. Jako rodina jsme se tehdy hodně semkli a všichni mě obdivovali, kolik energie a pozitivní nálady do téhle situace vnáším. Přišlo mi to přirozené, protože vím, že ten, kdo umírá poslední, je naše naděje. A to si buďte sakra jistí, že ta moje, umře jako poslední! Aspoň v tomhle případě.

Moje víra mi dávala sílu, nicméně jsem se nevyhla ani emočním bouřím a panické atace

I přesto, že jsem cítila spoustu energie a naděje, byly dny, kdy jsem od našich odjížděla úplně hotová a musela jsem po cestě zastavit, abych dala průchod emocím. Protože vím, že držet v sobě emoce škodí zdraví, snažila jsem se vždycky najít cestu, jak jim udělat bezpečný prostor. Seděla jsem třeba 10 minut v autě, brečela jsem a křičela, dokud to šlo. Po takové bouři se mi vždycky hrozně ulevilo a mohla jsem dál v pohodě fungovat. 

Hodně jsem se tehdy obracela i na anděly, v které věřím. Prosila jsem je o sílu jak pro mě, tak pro rodinu. Prosila jsem je o vedení, o podporu, o zázrak. A malé zázraky se opravdu děly každý den. Někdy jsem potkala člověka, který okamžitě nabídl svou pomoc, nebo mi doporučil, na koho se obrátit. Se ségrou se nám zdály podobné sny a jednou, když jsem se vrátila od rodičů a prosila jsem o znamení, našla jsem na zemi v parku malého andělíčka. Nakonec jsem se obrnila i proti všem negativním informacím od lékařů. Nic z toho, co nám říkali, jsem nevnímala jako FAKT, ale pouze jako INFORMACI. Jeden z úhlů pohledu, nebo názor. To všechno mi pomáhalo se s celou situací lépe vyrovnávat.

Několikrát jsem se po dlouhé době potkala taky se svojí starou známou – panickou atakou. Jednou mě to chytlo přímo v ordinaci, kde mamce už údajně neměli nic dělat, jen s ní konzultovat její stav a další postup. Jenže z konzultace bylo další vyšetření. Ve chvíli, kdy jsem ji držela za ruku, se mi zatočila hlava a začaly mi před očima lítat černobílý mušky. Věděla jsem, o co jde, takže jsem použila svojí metodu “Zabrždění” a díky tomu jsem ataku ustála.

Pak se mi to stalo ještě jednou v čekárně, kde jsme s mamkou čekali na další vyšetření a vedle nás na chodbě zaparkovali zdravotníci lehátko s pacientem, který vypadal fakt hrozně. Ještě že mám s atakami a jejich zvládáním letité zkušenosti. Díky tomu se mi je totiž podařilo zvládnout do pár minut a byla jsem schopná následně ještě v pohodě odvést rodiče domů a pak ještě sebe.

Nepřestávali jsme hledat i alternativní cesty k mamčině úlevě. Se souhlasem mamky jsme měly konzultaci s psychosomatičkou, energii jí pravidelně posílala naše rodinná známá, která dělá Reiki, podstoupila Theta healing, s miloušem jsme jí odvezli na vyšetření do institutu TČM, kde lékařka doporučila a nasadila vhodná homeopatika a poradila nám i se stravováním. 

Nechci a ani nebudu hanit naše zdravotnictví, protože jsem ráda, že tu zdravotníky a léky máme. Na druhou stranu se nemůžu ubránit pocitu, že to nestačí. Za celou tu dobu s mamkou nikdo neřešil nic jiného, než chemoterapie, léky na tlumení bolesti, léky na spaní, atd. Na fakt, že je potřeba víc než kdy jindy pracovat i s duší člověka, s jeho myšlenkami, upravit vhodně stravu a prostředí, se v našem zdravotnictví úplně zapomíná. A přitom jsou to základní principy, o kterých si přečtete od starých Číňanů, nebo Hypokrata…

Bouře v mém životě se na chvíli uklidnila a já měla zase víc času pracovat i žít

V červnu jsem začala cítit vyčerpání, takže jsem musela vymyslet, jak skloubit práci s rodinou. Se ségrou jsme se u našich začaly střídat víc organizovaně. Chodila jsem každé ráno na procházku, mojí kanceláří se stala zahrada, kde jsem trávila často i celý den a když to šlo, jezdili jsme o víkendu na výlety.

Sem tam jsem natočila nějaké video, což mi pomáhalo myslet i na něco jiného. Neměla jsem ale velkou kapacitu na řešení dalších problémů, takže jsem sáhla po vedlejšáku, který se nabízel. Stanovila jsem si jeden den v týdnu, kdy jsem dělala konzultace a k tomu jsem začala pomáhat tvořit web a prodejní funnel mojí známé. Překvapilo mě, že i v období, kdy jsem měla pocit, že nic nedělám, mě spousta lidí obdivovala, jak jsem na sítích aktivní.

Červenec se nesl v podobném duchu. Moje dny střídavě naplňovaly cesty k našim, konzultace s klienty, práce na webu mojí klientky, ježdění po nemocnicích a v tom všem jsem se pořád soustředila na to, abych nezapomínala sama na sebe. Zaplatila jsem nám proto lístky na Duška, se kterým jsem si po přednášce příjemně popovídala, užili jsme si překrásnou svatbu našeho kamaráda, kde jsem si živě zazpívala, vystupovala jsem taky se sborem, kde jsem zazpívala i několik sólových kousků a byli jsme na koncertě Anety Langerové. Přišla mi taky nabídka na rozhovor do online magazínu, který vyšel na začátku srpna a byly na něj skvělé ohlasy. PŘEČTĚTE SI JEJ ZDE>>

Moje mamka snášela chemošku docela dobře a největší pocit radosti ve mě vyvolal den, kdy se mi jí podařilo přesvědčit, aby po několika měsících vstala z postele a šla se se mnou na chviličku projít ven.

Na chvíli to vypadalo, že se vítr v mém životě zase trochu uklidnil. Než přišel další poryv větru…

Když jsem si myslela, že už se nemůže stát nic horšího, začalo se hroutit všechno, co dosud stálo pevně…

Miloušově mamce (mojí tchýni – fuj, to slovo nemám ráda!) našli nádor v prsu. Takže jsme tyhle hovňajze začali řešit na dvou frontách. Přiznám se, že to trochu zahýbalo i naším vztahem a doma začalo být dost dusno. Hádali jsme se, milouš řešil svojí bolest alkoholem a já se v jeden moment už sbalila a rozhodla se, že odejdu.

Nakonec jsme to ustáli a dohodli se, že si každý uděláme krátkou dovolenou sám, abychom tu aspoň jeden byl, kdyby bylo potřeba, a taky abychom si srovnali myšlenky. 

V srpnu jsem tedy odjela na Vysočinu, na podnikatelský Summer camp, kde jsem načerpala spoustu podnětů pro svoje podnikání a potkala se s úžasnými lidmi. Dokonce jsem měla svojí vlastní živou přednášku, čímž jsem si splnila další cíl pro tento rok. Nečekala jsem ale, že budu odjíždět rozebraná jak skříň z IKEA. Zúčastnila jsem se několika workshopů. Nejprve mi zadrnkala na strunu překrásná vizualizace od Hanky Moneam, celou dobu pobytu jsem vedla dlouhý rozhovory o partnerství se svojí kamarádkou, terapeutkou Péťou Chocholouškovou a poslední hřebíček na hlavičku uhodil Sláva Černý, který mluvil o komunikaci ve vztahu a tzv. blacklistu ženy. Tam už jsem polykala slzy.

Poslední večer jsme měli bojovku v lese a diskutovali jsme o sobě a svém podnikání. Můj mozek a emoce v té tmě fungovaly úplně jinak a já zažila něco, co jsem nechápala. Když jsme se vrátili do hotelu, došlo mi, že tam sice jsem fyzicky, ale duchem jsem zůstala někde v tom černém lese. Najednou mi nic nedávalo smysl. Všechno bylo špatně. Připadala jsem si k ničemu, neviditelná, nezajímavá, neschopná. Celý večer, kdy se přátelé bavili, já byla myšlenkami někde jinde a každou chvíli jsem znovu potlačovala pláč. 

Druhý den ráno jsem se probudila – jak jinak – se silnou úzkostí. Bylo mi špatně od žaludku, třásly se mi kolena a byla jsem smutná, že odjedu takhle rozsekaná. Před odjezdem jsme měli venku v kruhu závěrečný mastermind. Já se celou dobu zdráhala vnést svoje téma, protože jsem si ani nebyla jistá, jak to, co cítím, popsat… Už ani nevím, co to spustilo, ale rozbrečela jsem se kamarádce na rameni, zalykala jsem se slzama, třásla se a vysypala jsem jí všechno, co mi tam došlo.

“Nechci se vrátit domů.”

“Nechci řešit dvě nemocný mámy.”

“Nechci řešit alkohol ve vztahu.”

“Nechci být pořád ta silná.”

“Mám strach, že už víc neunesu a bojím se to říct lidem kolem sebe.”

“Nevěřím si v tom, co dělám…”

Během chvíle se kolem mě semklo několik lidí, kteří mě okamžitě objali, podpořili a ujistili mě, že je to naprosto v pořádku. Moje kamarádka – terapeutka Petra Chocholoušková– mi napsala na ruku tajnou zkratku, která znamená “Mám právo a dovoluji si být slabá.” Nakonec mě celá komunita neskutečně podpořila a já si byla jistá, že tohle je jenom krátkodobá bouře. Odjížděla jsem sice vyčerpaná, ale šťastná, že jsem se odvážila odkrýt svojí slabost, což mi trochu pomohlo tam část svojí bolesti nechat.

Doma mi trvalo ještě asi týden, než jsem se dala do pořádku. Mezitím jsem si doma promluvila s miloušem i s rodiči. Všem jsem řekla, co jsem tam prožila a co pro sebe teď potřebuju. Brzy jsem začala cítit příval nové energie.

Na tenhle pobyt asi nikdy nezapomenu. A kdyby jo, tak si to tímhle článkem připomenu.

Padla jsem na dno, ne abych se utopila, ale abych se od něj odrazila VZHŮRU

V září jsem začala chystat novou kampaň na kurz SBOHEM ÚZKOSTI a tentokrát jsem do toho šla s jistotou a novými nápady, které mi přinesly krásný výsledek. Do výzvy se mi přihlásilo neuvěřitelných 785 lidí a z toho 34 se mnou pokračovalo dál do kurzu SBOHEM ÚZKOSTI. Byla to zatím moje největší a nejúspěšnější online akce! Za odměnu jsem si darovala prodloužený víkend v Pardubicích, kde jsem sice byla na terapeutickém výcviku ACT, ale díky dvěma dnům navíc jsem měla čas zajít si na výlet, na dobré jídlo a do kina. Všude sama. I přes můj strach a pocit “že to je trapný, sedět sama v kině, nebo restauraci”, jsem si to moc užila.

No ale protože ti nahoře se snaží o neustálou rovnováhu, logicky musel přijít zase opak. Na konci září se mamka hrozně zhoršila a rozhodla se, že chce zemřít. Moje návštěvy se tak staly ještě náročnější, protože jsme si najednou místo o životě, povídaly o tom, jaké by si přála rozloučení, co chce mít na sobě, jakou hudbu budeme hrát, apod. Dohodli jsme se s rodinou, že jí dopřejeme odchod v bezpečí domova, takže k nám začaly jezdit sestřičky a doktorka z domácího hospicu. Mezitím jsem ještě dostala kontakt na slečnu, která se věnuje andělskému léčení. Mamka s léčením sice souhlasila, ale nikdo jsme tomu už nedával velké naděje. Táta se učil dávkovat léky, které jí napsali a postupně nás seznamovali se vším, co bude potřeba zvládnout.

Ve chvíli, kdy jsme se začali připravovat na odchod, se ale stal zázrak. Mamka po téměř půl roce vstala z postele, začala jíst, chodit a nacházet nový smysl života. Léky, které jí hospic předepsal, jí pomohly proti bolestem a věřím tomu, že i andělské léčení mělo vliv na její psychický stav. Bylo to krásné období plné naděje a radosti. Bohužel ale netrvalo dlouho a zhruba po měsíci se nám začala vracet zpátky do postele.

Když to teď po sobě čtu, přijde mi neuvěřitelné, co všechno se dá stihnout za pouhé 2 měsíce života…

Úspěšné zakončení roku s mými kurzisty, miloušem a rodinou

V posledním čtvrtletí roku jsem se ve “volném” čase dál snažila udržet rovnováhu mezi prací a odpočinkem. Věnovala jsem se svým kurzáčkům ve SBOHEM ÚZKOSTI, dokončila jsem výcvik terapie ACT (teď už mě čekají jen supervize a dokončení nějakých prací), měla jsem další živou přednášku o práci s myšlenkami – tentokrát pro seniory a svoje 31. narozeniny jsem oslavila na wellness pobytu s miloušovou mamkou a ségrou.

Protože jsem po tohle roce cítila potřebu svojí vnitřní změnu promítnout i do své práce, vybrala jsem si nové, živější brandové barvy a moje skvělá skoro švagrová vylepšila logo projektu Štěstí bez úzkosti. Želvička, kterou budete všude potkávat, je teď usměvavější a nese na zádech kromě krunýře i velký srdce.

Přesto všechno, co se dělo v našich rodinách, jsem se rozhodla, že si adventní čas maximálně užiju. Po bytě jsem si rozvěsila věnečky, které mamka stihla vyrobit, když jí bylo lépe, cukroví jsem poprvé po letech pekla sama, ale s maminkou jsme jeden druh alespoň nazdobily. Vytvořila jsem adventní kalendář do mojí Facebookové skupiny Štěstí bez úzkosti – Cesta bez léků s Eli Pospíšilovou, ve kterém jsem každý den sdílela tipy, jak lépe zvládat stres nejen před Vánoci. Tenhle rok jsem měla desítky příležitostí vyzkoušet je znovu na vlastní kůži, což mě ujistilo v tom, že moje práce je důležitá nejen pro mě, ale i pro spoustu dalších lidí, kterým můžu pomoct.

Taky jsem po dlouhé době navštívila svého terapeuta, abych opečovala i svojí duši, která si to po tomhle roce fakt zasloužila.

Jak hodnotím rok 2023?

Když se teď za tímhle rokem ohlížím, mám z něj překvapivě dobrý pocit. I přes to všechno, čemu jsem čelila a kolikrát se mi život otočil vzhůru nohama, kolik slz jsem vybrečela a kolika překážkám jsem čelila, vždycky jsem se zase ukotvila. Často se mi zdálo, že nic nedělám, nestíhám, že se nikam neposouvám. Ale teď se krásně ukazuje, že se mi podařilo vytvořit rovnováhu mezi dvěma mými hodnotami – rodinou a sebepéčí.

V roce 2023 jsem spousty svých cílů nedosáhla. Třeba jsem nestihla napsat svojí knihu, neopekla jsem si s našima kuře na zahradě, nezhubla jsem 10 kg, ani jsem neuspořádala živá setkání s vámi, mými sledujícími. Stihla jsem ale spoustu dalších úžasných věcí – poznat nové přátele, být v blízkém kontaktu se svojí rodinou, zpívat, dokončit terapeutický výcvik ACTu, poznat nová místa (i když ne v zahraničí, i u nás je krásně), víc se hýbat, víc číst a spoustu dalších věcí, které jsem na seznamu ani neměla.

Rok 2023 mi ukázal, že není na co čekat a o čem přemýšlet. Ukázal mi, že život je tady a teď a že i když spoustu věcí nemůžu ovlivnit, tak ale spoustu zase jo. Tento rok mi do cesty přišlo spoustu skvělých lidí, příležitostí a okamžiků, které mě naplnily radostí a vděčností. A to i přesto, že na pozadí se pořád odehrávaly nějaký hovňajzy.

• Jsem moc vděčná za svojí práci, která mi umožňuje být tu pro svoje rodiče, nebo se vypnout, když to potřebuju já. 
• Jsem vděčná za svýho chlapa, kterej o mě i přes svoje vlastní strasti pečoval, vařil mi a dlouhý hodiny si se mnou povídal.
• Jsem vděčná za všechny svoje klienty, kteří se mnou po celý rok byli v mých kurzech a konzultacích, protože odvedli obrovský kus práce (i když je to často tak těžký).
• Taky jsem vděčná za spoustu úžasných lidí a přátel, kteří mi byli na blízku a mluvili se mnou o alternativních metodách léčby, jako kdyby to nebylo sprosté slovo.
• Velké díky patří taky mým dvěma mentorům, kteří se mnou na pozadí toho všeho byli a dali mi správný impulz vždycky, když jsem to potřebovala. Občas i to proplesknutí je potřeba 😃
• A nakonec jsem vděčná a děkuju sama sobě, že jsem si dovolila ukázat svojí slabost, přijmout ty hovňajze, co se děly a trpělivě počkat, až se bouře zase uklidní. 

Na závěr tu chci pro vás i pro sebe nechat krátký vzkaz:

🐢“Až si budeš zase připadat mizerně, nebo na dně, pamatuj, že nic se neděje náhodou. Všechno se děje ve tvůj prospěch, i když tomu teď nerozumíš, nebo nevěříš. Na světě panuje rovnováha. Kde je tma, je i světlo. To, jestli budeš šťastná/ý, nebo ne, nezávisí na tom, co se ti děje, ale na tom, jak se k tomu postavíš. Svůj postoj si volíš vždycky ty. Můžeš buď STÁT a brečet, nebo VSTÁT a popojít kousek dál.”🐢

Do roku 2024 vstupuju s pokorou a těším se, co nového mi přinese. Už teď mám v plánu na jaře spustit nový běh kurzu SBOHEM ÚZKOSTI, který budu znovu vylepšovat, aby vám ještě víc pomáhal žít svoje štěstí s i bez úzkosti.

Buďme spolu dál v kontaktu.
🐢 Kliknutím TADY>> se přihlaste k odběru emailů, aby vám nic důležitého ode mě neuteklo.
🐢 Kliknutím TADY>> se přidejte do soukromé Facebookové skupiny, kde pro vás tvořím obsah zdarma a
🐢 kliknutím TADY>> sledujte moje videa na Youtube.

S láskou, Eli 💚

Určitě znáte člověka, který si koupil nějaký kurz, nebo knížku, začal chodit na terapie a doslova se mu začal měnit život k lepšímu. Tak jste si řekli, proč to taky nezkusit? Koupili jste si ten samý kurz, nebo tu stejnou knížku, začali jste chodit na tu samou terapii… A vono nic. Jak je možný, že některý metody, techniky, nebo terapie fungují jen někomu?

K tomuhle zamyšlení mě dovedl můj rozhovor s mojí kamarádkou, terapeutkou metody RUŠ, Petrou Chocholouškovou (záznam rozhovoru si pusťte KLIKNUTÍM TADY>>). Péťa má totiž na spoustu věcí stejný, nebo hodně podobný názor jako já, a tak mě zajímal její pohled, proč některé metody, techniky, nebo terapie někomu fungují a někomu vůbec.

Shodly jsme se na tom, že žádná metoda, ani technika není samospásná. Petra v rozhovoru řekla, že obvykle jedna terapie nestačí. Člověk k ní například přijde s jedním problémem, ale díky postupnému odkrývání emocí a vrstev toho problému, se dostávají k dalšímu a dalšímu, které je potřeba taky vyřešit, tzn. přijmout, nebo zahojit.

Jenomže my (píšu schválně „my“, protože to děláme všichni) stále hledáme to nejjednodušší a nejrychlejší řešení našich problémů. Takže jdeme na RUŠku, pak na kinezku, k šamanovi, léčiteli duší, čteme naučné knihy, sledujeme videa, bereme antidepresiva, pak pro změnu zkoušíme bylinky a čekáme, že se jednoho rána vzbudíme a bude po problémech. Že prostě samy zmizí, protože jsme si něco načetli, nebo nad námi někdo udělal čáry máry.

No a pak jsme zklamaní, když to tak není a frustrovaní, protože jiným to přece jde. A víte proč vám to nejde? 

Protože se vám ve skutečnosti nechce řešit vlastní problémy. A já to chápu.

Protože je to nepříjemný.

Protože to bolí.

Protože to často i trvá.

A protože je jednodušší hledat někoho, nebo něco, co by to prostě vyřešilo za vás.

Jenomže tím se vlastně dostáváte do bludnýho kruhu věčnýho hledání a přeskakování z jedné metody na druhou, místo abyste si vybrali jednu, která je vám sympatická a té se věnovali delší dobu. Jo, protože jenom opakováním můžete přijít na to, jestli vám to pomáhá, nebo ne.

Vidím to občas i u svých klientů, kteří prošli mým online kurzem SBOHEM ÚZKOSTI a se kterými jsem měla následnou konzultaci. Někteří z nich přijdou na konzultaci s tím, že pořád neví, jak se zbavit těch nepříjemných myšlenek, nebo strachů. A tak se jich ptám: „Viděl/a jsi ty videa, kde jsem říkala, že se jich nemůžeš zbavit?“ Odpovídají: „Jojo, a taky jsem si zkoušel/a to cvičení, o kterým tam mluvíš.“ A já na to: „Super. A kolikrát?“ Pak většinou nastane chvilka ticha a po ní se mi dostane odpovědi, že jednou, nebo dvakrát.

A to je přesně to, o čem tady mluvím. Všechny metody, techniky, nebo terapie vám pomohou si něco uvědomit, naučit se, lehce vás nakopnou do zadele, abyste se konečně hnuli z místa. Ale neexistuje žádná, která by za vás problém vyřešila. To musíte udělat vy tím, že přestanete jenom nasávat informace a začnete je převádět do svého života.

Kovářova kobyla, aneb. I já zkoušela všechno možný (i nemožný)

Na závěr vám řeknu svou osobní zkušenost, aby to nevypadalo, že já jsem paní dokonalá a znám řešení na všechny svoje problémy. A to nejlépe hned.

I já jsem totiž za svoje roky vzdělávání a osobního rozvoje zkusila spoustu věcí, ale ne všechno mi pomohlo. Taky jsem byla dlouho hledač nejrychlejšího řešení, a tak jsem se jednou obrátila na slečnu, která mě měla naučit mluvit se svou duší a dokonce zjistit její jméno. Měla jsem prostě tehdy pocit, že by mi to mohlo pomoct vyřešit můj problém.

Celé sezení trvalo myslím skoro 2 hodiny. Byla jsem z něj nadšená. Naučila mě, jak skrze pocity na těle poznat, jestli moje duše říká ANO, nebo NE. Pomohla mi energeticky pročistit nějaké bloky, na které jsme přišly a já se potom cítila faaaakt skvěle. Dokonce jsme zabrousily i do minulých životů a upřímně se přiznám, že zkoumání těhlech „příběhů ze záhrobí“ mě i trochu vzrušovalo. No a nakonec mi řekla, jak se ta moje duše jmenuje…

No joo, jenomže moje euforie po pár dnech opadla. Najednou se mi už nechtělo naciťovat na svoje pocity, ani mluvit se svou duší, protože mi to ne vždycky šlo. Navíc její jméno se mi moc nelíbilo a začala jsem mít pocit, že si ty odpovědi možná tak trochu vymýšlím sama. „Hm. Nefunguje.“ Byl můj závěr ze sezení, které mě stálo několik tisíc.

Uběhlo pár týdnů a já jsem si našla mentora který byl už podstatně míň EZO (slovo „ezo“ nemyslím nijak zle). Díky jeho podpoře jsem se sebou začala pracovat pravidelně, efektivně a víc racionálně. Nechci tím rozhodně říct, že ezo přístupy zavrhuju, nebo že nefungují. Až později mi ale došlo, že pro to, abych byla spokojená v tomhle životě, nepotřebuju znát jméno svojí duše, ale stačí mi, abych věděla, že tu je a můžu se na ní nacítit. Že nemusím vědět, jestli jsem v minulém životě byla válečný bojovník, anebo čarodějnice, ale stačí mi, abych si ujasnila, kým chci být v tomhle životě.

Takže rada na závěr: pokud se chcete zbavit nějakého problému, nebo změnit situaci, ve které vám není dobře, je potřeba abyste si dali prostor a čas zkoušet to, co se naučíte, než to zařadíte do kategorie „hm, nefunguje“. A abyste se nebáli tvořit sebe a svůj život bez očekávání, že to někdo (nebo něco) udělá za vás.

Pokud chcete, ráda vás na vaší cestě popostrčím. Napište mi.

Anebo se můžete přihlásit k odběru mého emailového newsletteru, kam vám občas pošlu tipy na práci s emocemi, pozvánky na zajímavé akce a můžete na sobě pomalými krůčky pracovat tak, abyste se přibližovali ke svému štěstí bez úzkosti.

S láskou, Eli

Každý máme v životě občas slunečno, občas zataženo a někdy námi projde i pořádná bouřka. Já měla teď spíš zataženo, ale včera mi přišla tak krásná myšlenka, že ji s vámi musím sdílet. Věřím, že spoustu z vás utěší, stejně jako utěšila mě.

Včera jsem s paní Pejskovou brouzdala lesy kolem Máchova jezera. Bylo pošmourno, občas trochu zapršelo a sem tam foukl vítr. Měla jsem zvláštní náladu. Takovou tu kdy vám není ani dobře, ani špatně. Kdy nejste ani veselí, ani smutní. Kdy cítíte, že máte plnou hlavu otázek a nevíte, jak se v životě posunout.

Když jsem se zrovna vyloupla zpátky na cestu, stála jsem kousek od mého oblíbeného místa s výhledem na jezero. Na hladině vody se odrážel kopec Borný a moje oči začaly sledovat, jak se jeho odraz proměňuje. Podle toho, jestli bylo bezvětří, nebo foukl vítr, se kopec na hladině objevoval a mizel. Měla jsem pocit, že když byla hladina klidná, bylo by snadné se k němu dostat. Stačilo by udělat pár kroků vodou, nebo se na loďce posunout jen několik metrů od břehu.

A jak jsem tam tak stála a pozorovala tenhle film, stalo se něco magického. Všechno, co se odehrávalo před mým zrakem, se mi začalo dávat do kontextu se životem i s otázkami, které mě už několik dní provázely. Jako kdyby mě jednoduchost a krása přírody chtěly utěšit. Došlo mi tam něco moc důležitého…

Víte, náš život je vlastně jako ta hladina jezera. Dokud se cítíme dobře, vidíme svůj cíl (kopec) zřetelně. Máme chuť se k němu přibližovat, energii zkoušet nové věci a učit se.

Jenomže jakmile přijde poryv větru, který hladinu zčeří, kopec se najednou ztratí, nebo vidíme jen jeho nečitelné obrysy. Když je hladina neklidná, nemáme už tolik odvahy jít ke svému cíli. Protože se necítíme dobře. Je to náročnější. A čím dýl tohle trvá, tím sílí pocit zoufalství a smutku, že se ke kopci nemáme šanci dostat.

Jenomže ten kopec tam pořád je. On nezmizel. Jenom přes ty emoce a události, které nám do života přichází, nejsme schopní ho vidět. Ale je to jen období. Poryv větru, který přišel, zase odejde a na hladině vody se znovu ukáže náš cíl.

Takhle jsem tam stála a říkám si: „Jo, Eli. Teď možná nevidíš svůj kopec. Možná i trochu pochybuješ, jestli tam pořád je. Nevíš, jak se k němu dostat. Ale je to jenom období. Je to jenom poryv větru, který zčeřil hladinu.“

A víte co je na tom nejdůležitější? Že ani jeden z nás – ani vy, ani já – nemáme tu moc zastavit poryv větru. Nemůžeme vlézt do vody a říct: „STOP! Teď tady ty vlnky nepojedou, protože já chci vidět svůj kopec. Potřebuju vidět svůj cíl!“. Jediný co můžeme, je spustit kotvu a počkat, až vítr dofouká a na hladině se znovu objeví náš cíl.

Dr. Russ Harris – ACT psychoterapeut, kouč

„Čím více se snažíme vyhýbat skutečnosti, že veškerý lidský život zahrnuje bolest, tím více je pravděpodobné, že s touto bolestí budeme bojovat když se objeví a tím vytvoříme ještě více utrpení.“

Takže neděste se, pokud právě procházíte nepříjemným obdobím. Je to normální. Každý to tak občas máme a stejně, jako se mění počasí, mění se i naše pocity a situace v životě. Nemá cenu se tomu bránit. Ukotvěte se bezpečně v tom, co právě teď děláte, zaměřte svou pozornost na to, co vám dělá dobře a věřte, že jako počasí nemůže poškodit nebe, nějaký poryv emocí, nebo událostí nemůže poškodit vás.

Pokud chcete, můžete se přihlásit k odběru mého emailového newsletteru, kam vám občas pošlu tipy na práci s emocemi, pozvánky na zajímavé akce a můžete na sobě pomalými krůčky pracovat tak, abyste se ke svému „kopci“ neustále přibližovali.

S láskou, Eli

Pokud chcete, zde si článek můžete místo čtení poslechnout, případně stáhnout.

Metodu jsem nazvala Terapie (samo)mluvou. Závorka je tu schválně, brzy vysvětlím. Rozhodně nechci tvrdit, že dokáže nahradit práci terapeuta. Pokud na vás ale žádný terapeut nemá čas dřív, jak za měsíc (v tom lepším případě…), tuhle metodu můžete použít ještě dnes a odlehčit tak svojí mysli, tělu i utrápené dušičce.

Terapie (samo)mluvou

Metodu můžete použít dvěma způsoby:

1. Budete nahrávat jen sami sobě.
2. „Znásilníte“ někoho k tomu, aby vás vyslechl (ideálně ovšem osobu, které důvěřujete a je vám blízká, tedy ne pošťačku, ani svého šéfa).

Vyzkoušela jsem oba způsoby. Vřele doporučuju, abyste začali nahrávat nejdřív sami sobě. Jakmile si totiž poslechnete, co říkáte a jak to říkáte, ve většině případů se vám rozsvítí i bez cizí pomoci.

Pokud se vám nerozsvítí, vyzkoušejte druhý způsob a pošlete hlasovku člověku, kterému věříte. Taky nebude od věci, když se předem zamyslíte, jestli vám tento člověk bude rozumět a je schopen vám dát zpětnou vazbu.

10 důvodů, proč vyzkoušet Terapii (samo)mluvou

Určitě už jste si mnohokrát hledali na Googlu, co pomáhá na úzkost. Možná vás napadá, že kamarádce nebo někomu blízkému přece stačí napsat. Možná že si dokonce sami píšete deník a ze svých pocitů jste zvyklí se vypisovat. To je dobře, protože psaní má taky spoustu výhod. Ne vždycky ale stačí.

Uvedu vám nejdřív několik příkladů, proč psaní někdy nestačí:

1. V psaném textu (hlavně digitálně), je těžké opravdu projevit svoje emoce. A to i navzdory všem možným smajlíkům a emotikonám.
2. Zatímco píšete o tom, že cítíte úzkost, nebo vztek, sedíte na gauči a všechny ty emoce zůstávají ve vás. Prožíváte je sice uvnitř, ale neodžíváte je venku. A tím jen sílí a trvají déle.
3. Z psaného textu je těžké emoce i vyčíst. Ten, kdo si vaše chmury čte, si je může vyložit úplně jinak, nebo jim dokonce nemusí rozumět vůbec. No jen si po sobě někdy přečtěte text, který jste napsali v rozrušení nebo úzkosti…

A teď 10 důvodů, proč používat Terapii (samo)mluvou:

1. Můžete naplno projevit svoje emoce. Vztekat se, plakat, smát se, nebo cokoliv, co si prostě zrovna potřebujete odžít.
2. Jakmile svoje emoce „vyplivnete“, slibuju, že se vám uleví ještě předtím, než si to po sobě vy (nebo někdo jiný) poslechnete.
3. Na rozdíl od volání, vám nikdo neskočí do řeči a nedostanete ani nevyžádanou radu.
4. Pokud nahráváte sobě, nemusíte se cítit blbě, že si zase jen stěžujete, že někoho obtěžujete, nebo jste na obtíž.
5. Dokážete si sami poradit a utěšit se. Kdo by to měl totiž umět líp, než člověk, se kterým trávíte každou vteřinu svého života od narození, až do smrti?
6. Dáte volný průchod svým myšlenkám a díky tomuhle toku si sami začnete přicházet na odpovědi a řešení svojí situace.
7. Když si zpětně poslechnete, jak o své situaci mluvíte – tón hlasu, střídání emocí, ale i slova, která používáte – často zjistíte, že jste si sami dávno odpověděli. Pokud ne, většinou vás odpovědi a řešení napadnou při poslechu.
8. Pokud svou nahrávku někomu pošlete, dáváte mu prostor v klidu přemýšlet nad odpovědí. Málokdy z něj pak vypadne všeobecná rada, jako: „A zkusila jsi meditace? Ta prý na úzkosti pomáhá.“
9. Nemůžete se na nikoho zlobit, když vám bude zrcadlit vaše tvrzení, nebo chování– máte totiž nahraný důkaz, že jste to, či ono, opravdu řekli.
10. Slyšet něčí hlas, ať už svůj, nebo cizí, vás vždycky podpoří víc, než číst „jen“ text.

Prozradím vám ještě jedno malé tajemství. Kladete-li si otázky typu: Proč se mi to pořád děje? Co dělám špatně? Co mám dělat jinak, nebo lépe? Jak se mám rozhodnout? Odpovědi na své otázky nehledejte u druhých. Je to ztráta času, stejně je tam nenajdete! Vy sami si umíte odpovědět na všechny vaše otázky. A vy sami si na ně často i odpovídáte. Musíte se ale začít poslouchat. AMEN! 🙂

Koho „znásilnit“ k poslechu?

Slovo znásilnění prosím neberte doslova. Já ho v této souvislosti vnímám úplně jiným způsobem, než jak si ho obvykle (asi většina z vás) vykládá. „Znásilnit“ pro mě v tomto případě znamená Z NÁS (S)ILNÍ, nebo taky Z NÁS (S)ÍLA 🙂 (ooo jak jsi krásná češtino!)

Myslete prosím na to, že nemůžete znásilnit kde koho a když se to zrovna hodí vám. Ne každý má vždycky čas a náladu si s vámi posílat hlasové zprávy a ne každý vám bude rozumět. I proto doporučuju tuhle metodu zkusit nejdřív sám se sebou, protože sebe máte k dispozici vždycky. (I když věřím, že ani vám se nebude chtít vždycky poslouchat svoje problémy 🙂 )

Takže než se do toho pustíte, popřemýšlejte, s kým se cítíte dobře, kdo vás zná a nebo kdo by vás mohl vyslechnout a čí zpětnou vazbu potřebujete právě slyšet. Jakmile vás někdo takový napadne, ještě než mu pošlete 20 hlasovek se svými problémy, informujte ho, co se právě chystáte udělat 😀 Tím mu dáte prostor si vaše zprávy v klidu poslechnout, zareagovat na ně a nebude se cítit „znásilněný“.

2 krátké, úsměvné příběhy z praxe na konec

Ze života dvou praštěných sester

Já si tuhle metodu občas ráda praktikuju se svojí ségrou. Ze začátku šlo o krátký hlasovky, maximálně do 5 minut. Časem se nám to trošičku vymklo kontrole a nahrávaly jsme si klidně 48 minutové hlasovky. To už byla slušná terapie! Obvykle jsem u ní stihla ještě vyžehlit koš prádla 😀

Skrze nahrávky teče všechno. Smích, vztek, zoufalství… Někdy si při poslechu dělám i poznámky, abych nezapomněla, co mě k tomu napadlo a to pak nahraju do odpovědi.

Když jsem na konci roku 2020 řešila problémy v práci a nevěděla jsem, jestli dát výpověď, nebo co, svěřila jsem se ségře v hlasovkách. Odpověď přišla jasná: „Hahaha, Eli. Proč se mě ptáš, když sis vlastně sama odpověděla?“ A já „Jakože… Cože?“ Ségra mi pak jenom přepapouškovala moje slova a mě to všechno došlo. Celou dobu jsem věděla, co mám dělat, jenomže jsem měla strach. A strach mi zatemnil zdravý úsudek.

Když jsem si pak svoje zprávy poslechla, viděla (a slyšela) jsem to všechno úplně jinak a jasněji. Ještě v tomtéž měsíci jsem se odhodlala dát výpověď.

Klientka, co si zaplatila konzultaci sama se sebou

Jedna moje klientka se mi svěřila, že jí trápí úzkosti a nespokojenost s vlastním životem. Přes hodinu a půl jsme její situaci klíčovaly a na konci konzultace dostala pár jednoduchých úkolů, na které se měla zaměřit, aby svou situaci zlepšila.

Po pár dnech mi od ní přišlo asi 10 hlasových zpráv. Skoro v nich plakala, že jí teď to všechno, co jsme řešily, vrtá hlavou a neví, co má teda ve svém životě změnit. Začala mluvit o tom, co kdysi ráda dělala, co jí bavilo a naplňovalo, ale že teď spokojená není.

Ještě než jsem jí vůbec na zprávy zareagovala, došlo jí, že si sama odpověděla. Poslední dvě zprávy už neplakala. Její hlas se jako kdyby srovnal a byl v něm slyšet i takový údiv 😀 Řekla mi něco v tom smyslu: „Už jen že jsem ti to řekla takhle nahlas, se mi ulevilo. Vlastně teď ani nevím, proč ti to všechno říkám. Vždyť je to jasný… Měla bych začít dělat zase to, co mě bavilo kdysi. I kdybych tomu měla věnovat jen chvíli každý týden. Ty jo Eli, vážně moc děkuju.“

Poslala jsem jen vztyčený palec, protože líp než ona bych stejně neodpověděla. 🙂 Za pár týdnů mi od ní přišla zpráva, že mi moc děkuje, protože cítí, jak se jí zase vlévá nová energie do žil. Myslím, že poděkovat by měla hlavně sama sobě. Já jsem jí ukázala směr, ale na cestu se vydala ona.

Zkuste si i vy Terapii (samo)mluvou a dejte mi vědět, jak jste se potom cítili.

Pokud chcete, můžete se přihlásit k odběru mého emailového newsletteru, kam vám občas pošlu tipy na práci s emocemi, pozvánky na zajímavé akce a můžete na sobě pomalými krůčky pracovat tak, abyste se ke svému „kopci“ neustále přibližovali.

S láskou, Eli 💚

Na úvod: Mozek je geniální BLB!

Je obecně známo, že za našimi emocemi a prožíváním stojí (mimo jiné) naše mysl. Jednoduše řečeno, to na co myslíme, ovlivňuje to, jak se cítíme.

Mysl, kdyby to někdo nevěděl, sídlí v našem mozku. 😁 Náš mozek ovšem neumí rozeznat, jestli myšlenka je realita, anebo jen iluze.

Zkuste si například vzpomenout na nějakou nepříjemnou situaci. Možná vás někdo křivě obvinil, nebo jste se s někým pohádali. Jak se při té vzpomínce cítíte? A teď si naopak vzpomeňte na svůj nejlepší sexuální zážitek, nebo na rozkošný smích vašich dětí (případně domácích mazlíčků). Jak se cítíte při téhle vzpomínce?

Jakmile si cokoliv vybavíte, a je jedno, zda jde o vzpomínku, nebo fantazii, začne se ve vašem těle míchat podobný chemický koktejl, jako kdybyste to právě opravdu zažívali. Když se budete např. často zabývat bolestmi z předchozích let, váš mozek to vyhodnotí stejně, jako kdybyste to právě znovu skutečně zažívali.

Na druhou stranu, když tohle víte, můžete svůj mozek poměrně snadno oblbnout. Jelikož je neuroplastický, stačí se hodně snažit a možná vám ten přiblblý pozitivní úsměv i zůstane 🙂

Jak se zbavit negativních myšlenek a pocitů?

Existuje celá řada technik, díky kterým své nechtěné myšlenky a pocity můžete dostat pod kontrolu, nebo se jich úplně zbavit. Tyto dvě, které jsem dnes vybrala, fungují na principu vizualizace.

Musím se přiznat, že ne vždy se mi daří podobná cvičení použít jako z brožury „Profesionální vymítač ďábelských myšlenek“. Navzdory tomu, že je jejich průběh občas zvláštní, ve výsledku svůj účel splňují. Takže tady je máte spolu s mým osobním prožitkem 😀

(Obě metody jsou z knihy Klíč od Joa Vitaleho. Přepsala jsem je svými slovy.)

🎈 METODA ČERVENÉHO BALONKU 🎈

V knize stojí, že metoda je účinná proti nechtěným myšlenkám, pocitům, ale také proti jakékoliv bolesti v těle.

👉 Jak na to:

• Několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte.
• Uvědomte si všechny svoje nechtěné pocity či myšlenky, případně bolesti.
• Tato místa (nebo myšlenky) si představte jako jasně červenou energii.
• Nyní si představte, že v ruce držíte jasně červený balonek.
• Tento balonek s každým dalším výdechem plňte nechtěnými pocity.
• Pak ho zavažte provázkem, pusťte a nechte ho vylétnout z vašeho těla a mysli.
• Balónek se lehce vzdaluje, je stále menší a menší, až úplně zmizí.

👉 Moje realita:

Jeden večer jsme se doma ošklivě pohádali. Byla jsem naštvaná a nemohla jsem usnout. Vzpomněla jsem si na červený balonek. Tak jo Eli, zkusíme, uvidíme.

Postupovala jsem podle návodu. No jenže… Ten balonek šel dost špatně nafouknout (zvláštní, stačilo si představit, jak to jde snadno…), takže jsem byla ještě víc vzteklá a naštvaná. Ještě jsem ho nenaplnila ani prvním výdechem a bylo mi jasné, že jde o takový ten pidi balónek na vodu, do kterého se moje množství vzteku nemůže vejít!

Představila jsem si, jak trhám pytlík, ve kterém je pro změnu balón velikosti míče na cvičení. Začala jsem ho plnit červenou energií svého vzteku. Funěla jsem u toho jako prase. Když byl „balónek“ plný, vystřelil ode mě, ještě než jsem ho stihla zavázat. (Připomínám, že se to celé odehrávalo pouze v mojí hlavě. Až na to funění. 😁 )

Místo aby se ten hajzl začal lehce vznášet vzhůru, začal poletovat jak zmatená včela, stejně jako když prostě pustíte nafouklý balonek a ještě při tom dělá takový ty prdící zvuky. Začala jsem na něj (samozřejmě stále jen v představě) řvát: „Dík ty hnusnej, blbej balóne! Leť si někam do hajzlu a už se nevracej! Bleeee!“

Moje první myšlenka byla, že je to pěkná kravina a že to nefunguje. Jenomže jak jsem tak v duchu na ten balón nadávala, začala jsem se usmívat. Usmívala jsem se sama nad sebou a vlastně i nad tím, že si tu představuju červený balón s mými emocemi, na který řvu ať se hajzl nevrací. A vlastně se mi fakt ulevilo! 😀

Takže směle do toho přátelé. Hlavně se nenechte u svých zářivě červených balónků ovlivňovat mojí bujnou fantazií.

🌊 METODA DIVOKÉ ŘEKY 🌊

V knize stojí, že naše myšlenkové proudy jsou jako divoká řeka, avšak my s nimi nemusíme plout. Jakmile si všimnete nechtěných myšlenek, nebo pocitů, vyzkoušejte tuto metodu.

👉 Jak na to:

• Představte si divokou řeku.
• Klekněte si na její břeh, ale tak, abyste byli v suchu a bezpečí.
• Vnímejte smršť nepříjemných pocitů a myšlenek v sobě a všechny je postupně odhoďte do divoké řeky, aby rychle odpluly pryč.
• Plují daleko od vás, až do moře, kde se rozpustí jako sůl.
• Vraťte se na břeh ke svému klidnému já, které neruší žádné nepříjemné pocity a myšlenky.
• Pokud se nějaké přeci jen objeví, znovu je odhoďte do řeky.
• Pokračujte, dokud nebudete mít v sobě naprostý klid.

👉 Moje realita:

Představit si divokou řeku byla brnkačka. Představit si, jak do ní hážu své pocity a myšlenky, už taková brnkačka nebyla… Prostě to nešlo.

Začala jsem se na tom břehu zase vztekat a místo pocitů jsem do řeky začala vrhat šutry, které jsem kolem našla. A protože to moc nepomáhalo, rozhodla jsem se zapojit tělo opravdu.

Se zavřenýma očima a obrazem divoké řeky jsem kolem sebe začala máchat rukama (jakože házet šutry). Dala jsem si pořádně záležet s nápřahem. Řvala jsem u toho jako lvice a dělalo mi opravdu dobře, jak se o sebe kameny rozbíjely (v mé fantazii…).

Rozpouštěly se na prach a ten prach odtékal pryč. Když jsem si uvědomila, co se to v mé fantazii zase děje, začala jsem se opět smát. A bylo mi líp. Což je to hlavní, ne? 😀 I když nevím, jestli když Joe tyhle techniky sepisoval do své knihy, počítal i s tímto individuálním výkladem…

Takže doporučuju některou z těchto technik vyzkoušet. Je totiž dost možné, že ji zvládnete s daleko větším klidem, než já a i kdyby ne, věřím, že ať už to ve vaší hlavě dopadne jakkoliv, uleví se vám.

Nezapomeňte mi napsat (do komentářů, do zpráv, na email), jak se vám vedlo.

Pokud chcete, můžete se přihlásit k odběru mého emailového newsletteru, kam vám občas pošlu tipy na práci s emocemi, pozvánky na zajímavé akce a můžete na sobě pomalými krůčky pracovat tak, abyste se ke svému „kopci“ neustále přibližovali.

S láskou, Eli 💚