Pokud chcete, zde si článek můžete místo čtení poslechnout.

Moje skromné doznání

Než vám prozradím, co mi pomáhá zvládnout stres a strach z vyšetření, chci se vám k něčemu přiznat.

Od mala jsem jednou ročně sledovaná na kardiologii a dlouhý roky se můj zdravotní stav neměnil. Před dvěma lety mi ale můj lékař řekl, že je tam zhoršení a poslal mě na jícnové echo (strčí vám do krku tu hadici jako na gastru, a kamerou se dívají na srdce).

Měla jsem z toho děsnej strach a byl to hodně velkej stres. Dva dny před vyšetřením jsem nemohla spát, nebo jsem se budila nočníma můrama, přes den jsem byla chodící hromádka neštěstí a nic moc mi ke zklidnění nepomáhalo.

V den vyšetření jsem se rozsypala a před doktorkou jsem se rozbrečela. Naštěstí byla fakt profesionální, v klidu se mnou mluvila, všechno mi popisovala a já to nakonec (ani nevím jak) zvládla. Jenže můj Dr. mě chtěl pro jistotu vidět asi za 4 měsíce. Nejdřív jsem si říkala, že to dám, jenomže čím se termín kontroly blížil, tím víc jsem byla zase plná strachu a nervozity.

Nakonec mě PŘEMOHL STRACH a tak jsem sama na sebe hrála divadýlko, jakože jsem na to zapomněla… (Tímto se omlouvám svému doktorovi, že jsem mu lhala.)

6 kroků jak lépe zvládnout stres a strach

Uběhl rok. A pak další a já se cítila dobře. Teda až na to, že jsem nemohla přestat myslet na svůj malý podraz. Byla jsem podělaná, ale věděla jsem, že takhle to nepůjde. Musím se postavit svýmu strachu a objednat se na kontrolu. Musím to udělat sama pro sebe.

Udělala jsem si plán, jak se s tím vypořádat, abych kontrolu zvládla. Takže tady jsou kroky, které doporučuju i vám:

Jak jsem dopadla já?

O svých obavách jsem mluvila hlavně s miloušem. Poskytl mi potřebnou podporu a já se cítila bezpečněji a taky o něco odvážněji.

Kdykoliv mi během dne přišlo na mysl moje vyšetření, pracovala jsem s technikami odstupu. To mi pomohlo soustředit se na práci a snížit pocit strachu a úzkosti.

Několik dní jsem si sepisovala svoje myšlenky a pocity ohledně vyšetření. Bylo tam třeba, že se bojím jít znovu na trubku do krku, že se bojím operace, nebo že mi lékař řekne, že je to tak vážné, že mi zavolá rovnou odvoz do nemocnice…

Když jsem si tvořila odstup od svých představ a myšlenek, používala jsem k odvedení pozornosti představu ideálního výsledku. Rozhodla jsem se uvěřit tomu, že jsem zdravá a přesvědčím o tom i lékaře.

Nakonec přišel ten den, kdy jsem měla podstoupit vyšetření. Měla jsem strach a byla nervózní, ale rozhodla jsem se, že to zvládnu. Během dne jsem si připomínala všechny kroky, které jsem udělala, abych se cítila co nejlépe, a také jsem se soustředila na pozitivní výsledky, které by mohly přijít.

Už ve dveřích jsem panu doktorovi řekla, že se cítím dobře a že pro mě ten zážitek z posledního vyšetření byl hodně nepříjemnej. Upřímně jsem mu řekla, že jsem se v nemocnici rozbrečela a že už na to znovu jít nechci. Pan doktor mě vyšetřil a zeptal se mě, jestli jsem nervózní i teď, protože mi to srdce lítá jako zběsilé. Řekla jsem, že hlavou už docela jo, ale že tělo si asi myslí něco jinýho. Na to on reagoval slovy útěchy, což mě potěšilo.

Nakonec to všechno dobře dopadlo. No… Respektive výsledky jsou stejný, jako posledně, ale to mi zatím stačí. Cítila jsem se uvolněná a vděčná za to, že jsem se postavila svýmu strachu a udělala pro své zdraví maximum.

Mám rok na to, abych učinila zázrak a vyléčila se silou mysli 😁 Tak uvidím.

Chtěla bych vás tedy povzbudit, abyste se nebáli vyhledat lékařskou péči, ať už jde o preventivní vyšetření nebo něco konkrétnějšího. A pokud se budete cítit nervózní a vystrašení, vyzkoušejte si těchto 6 kroků, nebo mi napište, a já vám poradím, jak se svými pocity a myšlenkami pracovat, aby vás neomezovaly.

Přihlaste se na můj online workshop, kde si vyzkoušíte, jak vaše mysl funguje a jak můžete svoje negativní myšlenky jednou provždy změnit. KLIKNĚTE TADY>>

Anebo se můžete přihlásit k odběru mého emailového newsletteru, kam vám občas pošlu tipy na práci s emocemi, pozvánky na zajímavé akce a můžete na sobě pomalými krůčky pracovat tak, abyste se přibližovali ke svému štěstí bez úzkosti.

S láskou, Eli

Určitě znáte člověka, který si koupil nějaký kurz, nebo knížku, začal chodit na terapie a doslova se mu začal měnit život k lepšímu. Tak jste si řekli, proč to taky nezkusit? Koupili jste si ten samý kurz, nebo tu stejnou knížku, začali jste chodit na tu samou terapii… A vono nic. Jak je možný, že některý metody, techniky, nebo terapie fungují jen někomu?

K tomuhle zamyšlení mě dovedl můj rozhovor s mojí kamarádkou, terapeutkou metody RUŠ, Petrou Chocholouškovou (záznam rozhovoru si pusťte KLIKNUTÍM TADY>>). Péťa má totiž na spoustu věcí stejný, nebo hodně podobný názor jako já, a tak mě zajímal její pohled, proč některé metody, techniky, nebo terapie někomu fungují a někomu vůbec.

Shodly jsme se na tom, že žádná metoda, ani technika není samospásná. Petra v rozhovoru řekla, že obvykle jedna terapie nestačí. Člověk k ní například přijde s jedním problémem, ale díky postupnému odkrývání emocí a vrstev toho problému, se dostávají k dalšímu a dalšímu, které je potřeba taky vyřešit, tzn. přijmout, nebo zahojit.

Jenomže my (píšu schválně „my“, protože to děláme všichni) stále hledáme to nejjednodušší a nejrychlejší řešení našich problémů. Takže jdeme na RUŠku, pak na kinezku, k šamanovi, léčiteli duší, čteme naučné knihy, sledujeme videa, bereme antidepresiva, pak pro změnu zkoušíme bylinky a čekáme, že se jednoho rána vzbudíme a bude po problémech. Že prostě samy zmizí, protože jsme si něco načetli, nebo nad námi někdo udělal čáry máry.

No a pak jsme zklamaní, když to tak není a frustrovaní, protože jiným to přece jde. A víte proč vám to nejde? 

Protože se vám ve skutečnosti nechce řešit vlastní problémy. A já to chápu.

Protože je to nepříjemný.

Protože to bolí.

Protože to často i trvá.

A protože je jednodušší hledat někoho, nebo něco, co by to prostě vyřešilo za vás.

Jenomže tím se vlastně dostáváte do bludnýho kruhu věčnýho hledání a přeskakování z jedné metody na druhou, místo abyste si vybrali jednu, která je vám sympatická a té se věnovali delší dobu. Jo, protože jenom opakováním můžete přijít na to, jestli vám to pomáhá, nebo ne.

Vidím to občas i u svých klientů, kteří prošli mým online kurzem SBOHEM ÚZKOSTI a se kterými jsem měla následnou konzultaci. Někteří z nich přijdou na konzultaci s tím, že pořád neví, jak se zbavit těch nepříjemných myšlenek, nebo strachů. A tak se jich ptám: „Viděl/a jsi ty videa, kde jsem říkala, že se jich nemůžeš zbavit?“ Odpovídají: „Jojo, a taky jsem si zkoušel/a to cvičení, o kterým tam mluvíš.“ A já na to: „Super. A kolikrát?“ Pak většinou nastane chvilka ticha a po ní se mi dostane odpovědi, že jednou, nebo dvakrát.

A to je přesně to, o čem tady mluvím. Všechny metody, techniky, nebo terapie vám pomohou si něco uvědomit, naučit se, lehce vás nakopnou do zadele, abyste se konečně hnuli z místa. Ale neexistuje žádná, která by za vás problém vyřešila. To musíte udělat vy tím, že přestanete jenom nasávat informace a začnete je převádět do svého života.

Kovářova kobyla, aneb. I já zkoušela všechno možný (i nemožný)

Na závěr vám řeknu svou osobní zkušenost, aby to nevypadalo, že já jsem paní dokonalá a znám řešení na všechny svoje problémy. A to nejlépe hned.

I já jsem totiž za svoje roky vzdělávání a osobního rozvoje zkusila spoustu věcí, ale ne všechno mi pomohlo. Taky jsem byla dlouho hledač nejrychlejšího řešení, a tak jsem se jednou obrátila na slečnu, která mě měla naučit mluvit se svou duší a dokonce zjistit její jméno. Měla jsem prostě tehdy pocit, že by mi to mohlo pomoct vyřešit můj problém.

Celé sezení trvalo myslím skoro 2 hodiny. Byla jsem z něj nadšená. Naučila mě, jak skrze pocity na těle poznat, jestli moje duše říká ANO, nebo NE. Pomohla mi energeticky pročistit nějaké bloky, na které jsme přišly a já se potom cítila faaaakt skvěle. Dokonce jsme zabrousily i do minulých životů a upřímně se přiznám, že zkoumání těhlech „příběhů ze záhrobí“ mě i trochu vzrušovalo. No a nakonec mi řekla, jak se ta moje duše jmenuje…

No joo, jenomže moje euforie po pár dnech opadla. Najednou se mi už nechtělo naciťovat na svoje pocity, ani mluvit se svou duší, protože mi to ne vždycky šlo. Navíc její jméno se mi moc nelíbilo a začala jsem mít pocit, že si ty odpovědi možná tak trochu vymýšlím sama. „Hm. Nefunguje.“ Byl můj závěr ze sezení, které mě stálo několik tisíc.

Uběhlo pár týdnů a já jsem si našla mentora který byl už podstatně míň EZO (slovo „ezo“ nemyslím nijak zle). Díky jeho podpoře jsem se sebou začala pracovat pravidelně, efektivně a víc racionálně. Nechci tím rozhodně říct, že ezo přístupy zavrhuju, nebo že nefungují. Až později mi ale došlo, že pro to, abych byla spokojená v tomhle životě, nepotřebuju znát jméno svojí duše, ale stačí mi, abych věděla, že tu je a můžu se na ní nacítit. Že nemusím vědět, jestli jsem v minulém životě byla válečný bojovník, anebo čarodějnice, ale stačí mi, abych si ujasnila, kým chci být v tomhle životě.

Takže rada na závěr: pokud se chcete zbavit nějakého problému, nebo změnit situaci, ve které vám není dobře, je potřeba abyste si dali prostor a čas zkoušet to, co se naučíte, než to zařadíte do kategorie „hm, nefunguje“. A abyste se nebáli tvořit sebe a svůj život bez očekávání, že to někdo (nebo něco) udělá za vás.

Pokud chcete, ráda vás na vaší cestě popostrčím. Napište mi.

Anebo se můžete přihlásit k odběru mého emailového newsletteru, kam vám občas pošlu tipy na práci s emocemi, pozvánky na zajímavé akce a můžete na sobě pomalými krůčky pracovat tak, abyste se přibližovali ke svému štěstí bez úzkosti.

S láskou, Eli

Pokud chcete, zde si článek můžete místo čtení poslechnout, případně stáhnout.

Metodu jsem nazvala Terapie (samo)mluvou. Závorka je tu schválně, brzy vysvětlím. Rozhodně nechci tvrdit, že dokáže nahradit práci terapeuta. Pokud na vás ale žádný terapeut nemá čas dřív, jak za měsíc (v tom lepším případě…), tuhle metodu můžete použít ještě dnes a odlehčit tak svojí mysli, tělu i utrápené dušičce.

Terapie (samo)mluvou

Metodu můžete použít dvěma způsoby:

1. Budete nahrávat jen sami sobě.
2. „Znásilníte“ někoho k tomu, aby vás vyslechl (ideálně ovšem osobu, které důvěřujete a je vám blízká, tedy ne pošťačku, ani svého šéfa).

Vyzkoušela jsem oba způsoby. Vřele doporučuju, abyste začali nahrávat nejdřív sami sobě. Jakmile si totiž poslechnete, co říkáte a jak to říkáte, ve většině případů se vám rozsvítí i bez cizí pomoci.

Pokud se vám nerozsvítí, vyzkoušejte druhý způsob a pošlete hlasovku člověku, kterému věříte. Taky nebude od věci, když se předem zamyslíte, jestli vám tento člověk bude rozumět a je schopen vám dát zpětnou vazbu.

10 důvodů, proč vyzkoušet Terapii (samo)mluvou

Určitě už jste si mnohokrát hledali na Googlu, co pomáhá na úzkost. Možná vás napadá, že kamarádce nebo někomu blízkému přece stačí napsat. Možná že si dokonce sami píšete deník a ze svých pocitů jste zvyklí se vypisovat. To je dobře, protože psaní má taky spoustu výhod. Ne vždycky ale stačí.

Uvedu vám nejdřív několik příkladů, proč psaní někdy nestačí:

1. V psaném textu (hlavně digitálně), je těžké opravdu projevit svoje emoce. A to i navzdory všem možným smajlíkům a emotikonám.
2. Zatímco píšete o tom, že cítíte úzkost, nebo vztek, sedíte na gauči a všechny ty emoce zůstávají ve vás. Prožíváte je sice uvnitř, ale neodžíváte je venku. A tím jen sílí a trvají déle.
3. Z psaného textu je těžké emoce i vyčíst. Ten, kdo si vaše chmury čte, si je může vyložit úplně jinak, nebo jim dokonce nemusí rozumět vůbec. No jen si po sobě někdy přečtěte text, který jste napsali v rozrušení nebo úzkosti…

A teď 10 důvodů, proč používat Terapii (samo)mluvou:

1. Můžete naplno projevit svoje emoce. Vztekat se, plakat, smát se, nebo cokoliv, co si prostě zrovna potřebujete odžít.
2. Jakmile svoje emoce „vyplivnete“, slibuju, že se vám uleví ještě předtím, než si to po sobě vy (nebo někdo jiný) poslechnete.
3. Na rozdíl od volání, vám nikdo neskočí do řeči a nedostanete ani nevyžádanou radu.
4. Pokud nahráváte sobě, nemusíte se cítit blbě, že si zase jen stěžujete, že někoho obtěžujete, nebo jste na obtíž.
5. Dokážete si sami poradit a utěšit se. Kdo by to měl totiž umět líp, než člověk, se kterým trávíte každou vteřinu svého života od narození, až do smrti?
6. Dáte volný průchod svým myšlenkám a díky tomuhle toku si sami začnete přicházet na odpovědi a řešení svojí situace.
7. Když si zpětně poslechnete, jak o své situaci mluvíte – tón hlasu, střídání emocí, ale i slova, která používáte – často zjistíte, že jste si sami dávno odpověděli. Pokud ne, většinou vás odpovědi a řešení napadnou při poslechu.
8. Pokud svou nahrávku někomu pošlete, dáváte mu prostor v klidu přemýšlet nad odpovědí. Málokdy z něj pak vypadne všeobecná rada, jako: „A zkusila jsi meditace? Ta prý na úzkosti pomáhá.“
9. Nemůžete se na nikoho zlobit, když vám bude zrcadlit vaše tvrzení, nebo chování– máte totiž nahraný důkaz, že jste to, či ono, opravdu řekli.
10. Slyšet něčí hlas, ať už svůj, nebo cizí, vás vždycky podpoří víc, než číst „jen“ text.

Prozradím vám ještě jedno malé tajemství. Kladete-li si otázky typu: Proč se mi to pořád děje? Co dělám špatně? Co mám dělat jinak, nebo lépe? Jak se mám rozhodnout? Odpovědi na své otázky nehledejte u druhých. Je to ztráta času, stejně je tam nenajdete! Vy sami si umíte odpovědět na všechny vaše otázky. A vy sami si na ně často i odpovídáte. Musíte se ale začít poslouchat. AMEN! 🙂

Koho „znásilnit“ k poslechu?

Slovo znásilnění prosím neberte doslova. Já ho v této souvislosti vnímám úplně jiným způsobem, než jak si ho obvykle (asi většina z vás) vykládá. „Znásilnit“ pro mě v tomto případě znamená Z NÁS (S)ILNÍ, nebo taky Z NÁS (S)ÍLA 🙂 (ooo jak jsi krásná češtino!)

Myslete prosím na to, že nemůžete znásilnit kde koho a když se to zrovna hodí vám. Ne každý má vždycky čas a náladu si s vámi posílat hlasové zprávy a ne každý vám bude rozumět. I proto doporučuju tuhle metodu zkusit nejdřív sám se sebou, protože sebe máte k dispozici vždycky. (I když věřím, že ani vám se nebude chtít vždycky poslouchat svoje problémy 🙂 )

Takže než se do toho pustíte, popřemýšlejte, s kým se cítíte dobře, kdo vás zná a nebo kdo by vás mohl vyslechnout a čí zpětnou vazbu potřebujete právě slyšet. Jakmile vás někdo takový napadne, ještě než mu pošlete 20 hlasovek se svými problémy, informujte ho, co se právě chystáte udělat 😀 Tím mu dáte prostor si vaše zprávy v klidu poslechnout, zareagovat na ně a nebude se cítit „znásilněný“.

2 krátké, úsměvné příběhy z praxe na konec

Ze života dvou praštěných sester

Já si tuhle metodu občas ráda praktikuju se svojí ségrou. Ze začátku šlo o krátký hlasovky, maximálně do 5 minut. Časem se nám to trošičku vymklo kontrole a nahrávaly jsme si klidně 48 minutové hlasovky. To už byla slušná terapie! Obvykle jsem u ní stihla ještě vyžehlit koš prádla 😀

Skrze nahrávky teče všechno. Smích, vztek, zoufalství… Někdy si při poslechu dělám i poznámky, abych nezapomněla, co mě k tomu napadlo a to pak nahraju do odpovědi.

Když jsem na konci roku 2020 řešila problémy v práci a nevěděla jsem, jestli dát výpověď, nebo co, svěřila jsem se ségře v hlasovkách. Odpověď přišla jasná: „Hahaha, Eli. Proč se mě ptáš, když sis vlastně sama odpověděla?“ A já „Jakože… Cože?“ Ségra mi pak jenom přepapouškovala moje slova a mě to všechno došlo. Celou dobu jsem věděla, co mám dělat, jenomže jsem měla strach. A strach mi zatemnil zdravý úsudek.

Když jsem si pak svoje zprávy poslechla, viděla (a slyšela) jsem to všechno úplně jinak a jasněji. Ještě v tomtéž měsíci jsem se odhodlala dát výpověď.

Klientka, co si zaplatila konzultaci sama se sebou

Jedna moje klientka se mi svěřila, že jí trápí úzkosti a nespokojenost s vlastním životem. Přes hodinu a půl jsme její situaci klíčovaly a na konci konzultace dostala pár jednoduchých úkolů, na které se měla zaměřit, aby svou situaci zlepšila.

Po pár dnech mi od ní přišlo asi 10 hlasových zpráv. Skoro v nich plakala, že jí teď to všechno, co jsme řešily, vrtá hlavou a neví, co má teda ve svém životě změnit. Začala mluvit o tom, co kdysi ráda dělala, co jí bavilo a naplňovalo, ale že teď spokojená není.

Ještě než jsem jí vůbec na zprávy zareagovala, došlo jí, že si sama odpověděla. Poslední dvě zprávy už neplakala. Její hlas se jako kdyby srovnal a byl v něm slyšet i takový údiv 😀 Řekla mi něco v tom smyslu: „Už jen že jsem ti to řekla takhle nahlas, se mi ulevilo. Vlastně teď ani nevím, proč ti to všechno říkám. Vždyť je to jasný… Měla bych začít dělat zase to, co mě bavilo kdysi. I kdybych tomu měla věnovat jen chvíli každý týden. Ty jo Eli, vážně moc děkuju.“

Poslala jsem jen vztyčený palec, protože líp než ona bych stejně neodpověděla. 🙂 Za pár týdnů mi od ní přišla zpráva, že mi moc děkuje, protože cítí, jak se jí zase vlévá nová energie do žil. Myslím, že poděkovat by měla hlavně sama sobě. Já jsem jí ukázala směr, ale na cestu se vydala ona.

Zkuste si i vy Terapii (samo)mluvou a dejte mi vědět, jak jste se potom cítili.

Pokud chcete, můžete se přihlásit k odběru mého emailového newsletteru, kam vám občas pošlu tipy na práci s emocemi, pozvánky na zajímavé akce a můžete na sobě pomalými krůčky pracovat tak, abyste se ke svému „kopci“ neustále přibližovali.

S láskou, Eli 💚