Každý máme v životě občas slunečno, občas zataženo a někdy námi projde i pořádná bouřka. Já měla teď spíš zataženo, ale včera mi přišla tak krásná myšlenka, že ji s vámi musím sdílet. Věřím, že spoustu z vás utěší, stejně jako utěšila mě.
Včera jsem s paní Pejskovou brouzdala lesy kolem Máchova jezera. Bylo pošmourno, občas trochu zapršelo a sem tam foukl vítr. Měla jsem zvláštní náladu. Takovou tu kdy vám není ani dobře, ani špatně. Kdy nejste ani veselí, ani smutní. Kdy cítíte, že máte plnou hlavu otázek a nevíte, jak se v životě posunout.
Když jsem se zrovna vyloupla zpátky na cestu, stála jsem kousek od mého oblíbeného místa s výhledem na jezero. Na hladině vody se odrážel kopec Borný a moje oči začaly sledovat, jak se jeho odraz proměňuje. Podle toho, jestli bylo bezvětří, nebo foukl vítr, se kopec na hladině objevoval a mizel. Měla jsem pocit, že když byla hladina klidná, bylo by snadné se k němu dostat. Stačilo by udělat pár kroků vodou, nebo se na loďce posunout jen několik metrů od břehu.
A jak jsem tam tak stála a pozorovala tenhle film, stalo se něco magického. Všechno, co se odehrávalo před mým zrakem, se mi začalo dávat do kontextu se životem i s otázkami, které mě už několik dní provázely. Jako kdyby mě jednoduchost a krása přírody chtěly utěšit. Došlo mi tam něco moc důležitého…
Víte, náš život je vlastně jako ta hladina jezera. Dokud se cítíme dobře, vidíme svůj cíl (kopec) zřetelně. Máme chuť se k němu přibližovat, energii zkoušet nové věci a učit se.
Jenomže jakmile přijde poryv větru, který hladinu zčeří, kopec se najednou ztratí, nebo vidíme jen jeho nečitelné obrysy. Když je hladina neklidná, nemáme už tolik odvahy jít ke svému cíli. Protože se necítíme dobře. Je to náročnější. A čím dýl tohle trvá, tím sílí pocit zoufalství a smutku, že se ke kopci nemáme šanci dostat.
Jenomže ten kopec tam pořád je. On nezmizel. Jenom přes ty emoce a události, které nám do života přichází, nejsme schopní ho vidět. Ale je to jen období. Poryv větru, který přišel, zase odejde a na hladině vody se znovu ukáže náš cíl.
Takhle jsem tam stála a říkám si: „Jo, Eli. Teď možná nevidíš svůj kopec. Možná i trochu pochybuješ, jestli tam pořád. Nevíš, jak se k němu dostat. Ale je to jenom období. Je to jenom poryv větru, který zčeřil hladinu.“
A víte co je na tom nejdůležitější? Že ani jeden z nás – ani vy, ani já – nemáme tu moc zastavit poryv větru. Nemůžeme vlézt do vody a říct: „STOP! Teď tady ty vlnky nepojedou, protože já chci vidět svůj kopec. Potřebuju vidět svůj cíl!“. Jediný co můžeme, je spustit kotvu a počkat, až vítr dofouká a na hladině se znovu objeví náš cíl.
Dr. Russ Harris – ACT psychoterapeut, kouč
“Čím více se snažíme vyhýbat skutečnosti, že veškerý lidský život zahrnuje bolest, tím více je pravděpodobné, že s touto bolestí budeme bojovat když se objeví a tím vytvoříme ještě více utrpení.”
Takže neděste se, pokud právě procházíte nepříjemným obdobím. Je to normální. Každý to tak občas máme a stejně, jako se mění počasí, mění se i naše pocity a situace v životě. Nemá cenu se tomu bránit. Ukotvěte se bezpečně v tom, co právě teď děláte, zaměřte svou pozornost na to, co vám dělá dobře a věřte, že jako počasí nemůže poškodit nebe, nějaký poryv emocí, nebo událostí nemůže poškodit vás.
Pokud chcete, můžete se přihlásit k odběru mého emailového newsletteru, kam vám občas pošlu tipy na práci s emocemi, pozvánky na zajímavé akce a můžete na sobě pomalými krůčky pracovat tak, abyste se ke svému „kopci“ neustále přibližovali.
S láskou, Eli