Můj rok 2023

Sepsat tenhle příspěvek mi dalo docela zabrat. Myslela jsem, že ho budu mít za dva dny hotový, ale ukázalo se, že otočit se za minulým rokem pro mě bylo daleko náročnější, než jsem si myslela…

Tento rok si budu pamatovat jako rok, kdy jsem se sama sobě ztratila a pak se zase našla. Rok, kdy jsem díky onemocnění mojí mamky přehodnotila svoje priority a ujistila jsem se, že to, co žiju a učím, má obrovský smysl nejen pro mě, ale i pro ostatní lidi. Kdybych měla celý rok vystihnout jednou větou, byla by to věta, kterou mi jednou řekla moje kamarádka:

“Bůh ti na ramena nikdy nenaloží víc, než bys byla schopná unést.”

Už od listopadu 2022, kdy jsem oslavila svoje 30. narozeniny, jsem cítila, že tenhle rok bude hodně výjimečný. Že se budou dít velký věci. Jenže to jsem netušila, co všechno si pro mě nachystal…

Hlavní cíl na tento rok byl naučit se víc odpočívat

V lednu jsme byli čerstvě přestěhovaní, takže jsme se zabydlovali v novém. Stěhování probíhalo hodně narychlo a za nepříjemných okolností, takže to s sebou neslo spoustu stresu. Naštěstí jsme ale dostali skvělou nabídku od kamaráda a mohli jsme se nastěhovat takřka hned do vybaveného bytu, což pro nás byla obrovská pomoc. I tak to bylo náročné, takže jsem leden pojala jako měsíc, kdy jsem hodně odpočívala a přemýšlela o osobních a pracovních cílech, kterých bych chtěla tento rok dosáhnout.

Jedním z mých cílů bylo naučit se víc odpočívat. To zahrnovalo víc pohybu venku, najít si asistentku a poznat nová místa i nové lidi. Hodně času jsem proto začala trávit v přírodě, buď sama, nebo s paní Pejskovou a miloušem. Najala jsem si webařku, která mi pomohla předělat web, společně jsme změnily a nastavily skoro všechny systémy, které k podnikání používám a našla jsem si svojí první asistentku. Díky tomu jsem měla víc času natočit skvělej workshop o tom, jak se mi povedlo změnit svůj způsob myšlení (metoda Želví štěstí) a vylepšila jsem svůj online kurz Pozitivní myšlení za 33 dní.

V únoru mě přepadla úzkost, která mě na pár dní úplně vyřadila z provozu

Někdo tam nahoře se rozhodl, že mi trochu zpestří… Jelikož jsme měli vyšší náklady na bydlení a já si delegováním zvýšila náklady i na podnikání, jímal mě strach, abych na to všechno měla. Rozhodla jsem se proto dělat víc konzultací, točit víc videí, psát víc příspěvků na sítě… A taky jsem přiškrtila nějaké výdaje. Jedním z nich bylo přerušení spolupráce s mými mentory. To mi sice ušetřilo peníze, ale na druhou stranu se zvětšoval strach a frustrace, že na to teď budu sama. Přeci jen mě podporují už 2 roky.

Ke konci února už mě začala dohánět úzkost, která se mi snažila říct, že takhle to nepůjde. Několik dní jsem nebyla schopná nic dělat. Chtělo se mi jen ležet, koukat z okna a přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Přiznám se, že i mně po těch letech zkušeností s úzkostmi, chvíli trvalo, než jsem tuhle situaci dokázala pochopit a přijmout.

Často říkám, že pokud chcete vidět změny kolem sebe, je potřeba udělat změnu nejdřív u sebe. Myslím si, že se mi tam nahoře někdo snažil připomenout, že jsem se letos chtěla naučit víc odpočívat. Takže jsem do svých dní zařadila víc technik mindfulness a ACTu, které mi pomohly se uvolnit a být víc v přítomnosti. Naučné knihy jsem vyměnila za napínavý thriller a místo poslouchání vzdělávacích videí jsem poslouchala miloušovo hraní na basu, který mám tak ráda. Netrvalo dlouho a přišla úleva i jasnější mysl. 

Brzy na to mi přišla ještě skvělá nabídka, díky které jsem mohla obnovit spolupráci s mými mentory a vrhnout se zase naplno do práce. Taky jsem byla vyzpovídaná vztahovou koučkou Monikou Kindl na téma “Jak pracovat s úzkostmi ve vztahu”. Celý rozhovor se mnou si můžete PUSTIT TADY>>

Rovnováha mezi prací a odpočinkem

Rakovina

Na přelomu dubna a května přišla ale velká rána. Mojí mamince diagnostikovali rakovinu a mně se tak otevřelo nové, zatím neprobádané a děsivé území života. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem se odpojila od všeho pracovního. Jediné, čemu jsem se věnovala, byli moji kurzáčci ve SBOHEM ÚZKOSTI a moje rodina. Každý den jsem jezdila k našim, 40 km tam – 40 km zpátky. Po cestě jsem poslouchala různé podcasty a rozhovory s lidmi, kteří se z rakoviny uzdravili. To ve mně udržovalo plamen víry a naděje, že to mamka může zvládnout taky. Když bude chtít.

Tady mi ti nahoře asi zase chtěli připomenout další z cílů, které jsem si na tenhle rok dala – víc číst. Občas nám to ten osud, vesmír, nebo jak tomu chcete říkat, pošle do cesty způsobem, který bychom ani ve snu nevymysleli. V životě jsem ještě nepřečetla tolik knih, jako tento rok. Každý den jsem do sebe nasávala informace o stravě, o fungování těla jako celku a o samoléčení, které v sobě každý můžeme aktivovat.

Rodičům jsem informace filtrovala a předávala jen to důležité. Protože mamince se kvůli nádoru tvořila voda v břiše, přestávala jíst a hrozně rychle hubla, začala jsem jí připravovat různé šťávy, které prokládala nutridrinky, aby do sebe dostala aspoň něco. Mezi tím jsem jí i taťkovi poskytovala psychickou podporu, abych i v nich udržela plamen víry a naděje na uzdravení.

Nevím proč, ale i přesto, že moje oči viděly, že mamky stav je fakt na hovňajs a nelepší se, někde hluboko ve mně byl zvláštní klid. Jako kdyby mi nějaký vnitřní hlas (snad intuice?) říkal, abych se nebála, že všechno dobře dopadne. Těžko se to vysvětluje, ale bylo to tak silné, že jsem o tom vůbec nepochybovala. Jako rodina jsme se tehdy hodně semkli a všichni mě obdivovali, kolik energie a pozitivní nálady do téhle situace vnáším. Přišlo mi to přirozené, protože vím, že ten, kdo umírá poslední, je naše naděje. A to si buďte sakra jistí, že ta moje, umře jako poslední! Aspoň v tomhle případě.

Moje víra mi dávala sílu, nicméně jsem se nevyhla ani emočním bouřím a panické atace

I přesto, že jsem cítila spoustu energie a naděje, byly dny, kdy jsem od našich odjížděla úplně hotová a musela jsem po cestě zastavit, abych dala průchod emocím. Protože vím, že držet v sobě emoce škodí zdraví, snažila jsem se vždycky najít cestu, jak jim udělat bezpečný prostor. Seděla jsem třeba 10 minut v autě, brečela jsem a křičela, dokud to šlo. Po takové bouři se mi vždycky hrozně ulevilo a mohla jsem dál v pohodě fungovat. 

Hodně jsem se tehdy obracela i na anděly, v které věřím. Prosila jsem je o sílu jak pro mě, tak pro rodinu. Prosila jsem je o vedení, o podporu, o zázrak. A malé zázraky se opravdu děly každý den. Někdy jsem potkala člověka, který okamžitě nabídl svou pomoc, nebo mi doporučil, na koho se obrátit. Se ségrou se nám zdály podobné sny a jednou, když jsem se vrátila od rodičů a prosila jsem o znamení, našla jsem na zemi v parku malého andělíčka. Nakonec jsem se obrnila i proti všem negativním informacím od lékařů. Nic z toho, co nám říkali, jsem nevnímala jako FAKT, ale pouze jako INFORMACI. Jeden z úhlů pohledu, nebo názor. To všechno mi pomáhalo se s celou situací lépe vyrovnávat.

Několikrát jsem se po dlouhé době potkala taky se svojí starou známou – panickou atakou. Jednou mě to chytlo přímo v ordinaci, kde mamce už údajně neměli nic dělat, jen s ní konzultovat její stav a další postup. Jenže z konzultace bylo další vyšetření. Ve chvíli, kdy jsem ji držela za ruku, se mi zatočila hlava a začaly mi před očima lítat černobílý mušky. Věděla jsem, o co jde, takže jsem použila svojí metodu “Zabrždění” a díky tomu jsem ataku ustála.

Pak se mi to stalo ještě jednou v čekárně, kde jsme s mamkou čekali na další vyšetření a vedle nás na chodbě zaparkovali zdravotníci lehátko s pacientem, který vypadal fakt hrozně. Ještě že mám s atakami a jejich zvládáním letité zkušenosti. Díky tomu se mi je totiž podařilo zvládnout do pár minut a byla jsem schopná následně ještě v pohodě odvést rodiče domů a pak ještě sebe.

Nepřestávali jsme hledat i alternativní cesty k mamčině úlevě. Se souhlasem mamky jsme měly konzultaci s psychosomatičkou, energii jí pravidelně posílala naše rodinná známá, která dělá Reiki, podstoupila Theta healing, s miloušem jsme jí odvezli na vyšetření do institutu TČM, kde lékařka doporučila a nasadila vhodná homeopatika a poradila nám i se stravováním. 

Nechci a ani nebudu hanit naše zdravotnictví, protože jsem ráda, že tu zdravotníky a léky máme. Na druhou stranu se nemůžu ubránit pocitu, že to nestačí. Za celou tu dobu s mamkou nikdo neřešil nic jiného, než chemoterapie, léky na tlumení bolesti, léky na spaní, atd. Na fakt, že je potřeba víc než kdy jindy pracovat i s duší člověka, s jeho myšlenkami, upravit vhodně stravu a prostředí, se v našem zdravotnictví úplně zapomíná. A přitom jsou to základní principy, o kterých si přečtete od starých Číňanů, nebo Hypokrata…

Bouře v mém životě se na chvíli uklidnila a já měla zase víc času pracovat i žít

V červnu jsem začala cítit vyčerpání, takže jsem musela vymyslet, jak skloubit práci s rodinou. Se ségrou jsme se u našich začaly střídat víc organizovaně. Chodila jsem každé ráno na procházku, mojí kanceláří se stala zahrada, kde jsem trávila často i celý den a když to šlo, jezdili jsme o víkendu na výlety.

Sem tam jsem natočila nějaké video, což mi pomáhalo myslet i na něco jiného. Neměla jsem ale velkou kapacitu na řešení dalších problémů, takže jsem sáhla po vedlejšáku, který se nabízel. Stanovila jsem si jeden den v týdnu, kdy jsem dělala konzultace a k tomu jsem začala pomáhat tvořit web a prodejní funnel mojí známé. Překvapilo mě, že i v období, kdy jsem měla pocit, že nic nedělám, mě spousta lidí obdivovala, jak jsem na sítích aktivní.

Červenec se nesl v podobném duchu. Moje dny střídavě naplňovaly cesty k našim, konzultace s klienty, práce na webu mojí klientky, ježdění po nemocnicích a v tom všem jsem se pořád soustředila na to, abych nezapomínala sama na sebe. Zaplatila jsem nám proto lístky na Duška, se kterým jsem si po přednášce příjemně popovídala, užili jsme si překrásnou svatbu našeho kamaráda, kde jsem si živě zazpívala, vystupovala jsem taky se sborem, kde jsem zazpívala i několik sólových kousků a byli jsme na koncertě Anety Langerové. Přišla mi taky nabídka na rozhovor do online magazínu, který vyšel na začátku srpna a byly na něj skvělé ohlasy. PŘEČTĚTE SI JEJ ZDE>>

Moje mamka snášela chemošku docela dobře a největší pocit radosti ve mě vyvolal den, kdy se mi jí podařilo přesvědčit, aby po několika měsících vstala z postele a šla se se mnou na chviličku projít ven.

Na chvíli to vypadalo, že se vítr v mém životě zase trochu uklidnil. Než přišel další poryv větru…

Když jsem si myslela, že už se nemůže stát nic horšího, začalo se hroutit všechno, co dosud stálo pevně…

Miloušově mamce (mojí tchýni – fuj, to slovo nemám ráda!) našli nádor v prsu. Takže jsme tyhle hovňajze začali řešit na dvou frontách. Přiznám se, že to trochu zahýbalo i naším vztahem a doma začalo být dost dusno. Hádali jsme se, milouš řešil svojí bolest alkoholem a já se v jeden moment už sbalila a rozhodla se, že odejdu.

Nakonec jsme to ustáli a dohodli se, že si každý uděláme krátkou dovolenou sám, abychom tu aspoň jeden byl, kdyby bylo potřeba, a taky abychom si srovnali myšlenky. 

V srpnu jsem tedy odjela na Vysočinu, na podnikatelský Summer camp, kde jsem načerpala spoustu podnětů pro svoje podnikání a potkala se s úžasnými lidmi. Dokonce jsem měla svojí vlastní živou přednášku, čímž jsem si splnila další cíl pro tento rok. Nečekala jsem ale, že budu odjíždět rozebraná jak skříň z IKEA. Zúčastnila jsem se několika workshopů. Nejprve mi zadrnkala na strunu překrásná vizualizace od Hanky Moneam, celou dobu pobytu jsem vedla dlouhý rozhovory o partnerství se svojí kamarádkou, terapeutkou Péťou Chocholouškovou a poslední hřebíček na hlavičku uhodil Sláva Černý, který mluvil o komunikaci ve vztahu a tzv. blacklistu ženy. Tam už jsem polykala slzy.

Poslední večer jsme měli bojovku v lese a diskutovali jsme o sobě a svém podnikání. Můj mozek a emoce v té tmě fungovaly úplně jinak a já zažila něco, co jsem nechápala. Když jsme se vrátili do hotelu, došlo mi, že tam sice jsem fyzicky, ale duchem jsem zůstala někde v tom černém lese. Najednou mi nic nedávalo smysl. Všechno bylo špatně. Připadala jsem si k ničemu, neviditelná, nezajímavá, neschopná. Celý večer, kdy se přátelé bavili, já byla myšlenkami někde jinde a každou chvíli jsem znovu potlačovala pláč. 

Druhý den ráno jsem se probudila – jak jinak – se silnou úzkostí. Bylo mi špatně od žaludku, třásly se mi kolena a byla jsem smutná, že odjedu takhle rozsekaná. Před odjezdem jsme měli venku v kruhu závěrečný mastermind. Já se celou dobu zdráhala vnést svoje téma, protože jsem si ani nebyla jistá, jak to, co cítím, popsat… Už ani nevím, co to spustilo, ale rozbrečela jsem se kamarádce na rameni, zalykala jsem se slzama, třásla se a vysypala jsem jí všechno, co mi tam došlo.

“Nechci se vrátit domů.”

“Nechci řešit dvě nemocný mámy.”

“Nechci řešit alkohol ve vztahu.”

“Nechci být pořád ta silná.”

“Mám strach, že už víc neunesu a bojím se to říct lidem kolem sebe.”

“Nevěřím si v tom, co dělám…”

Během chvíle se kolem mě semklo několik lidí, kteří mě okamžitě objali, podpořili a ujistili mě, že je to naprosto v pořádku. Moje kamarádka – terapeutka – mi napsala na ruku tajnou zkratku, která znamená “Mám právo a dovoluji si být slabá.” Nakonec mě celá komunita neskutečně podpořila a já si byla jistá, že tohle je jenom krátkodobá bouře. Odjížděla jsem sice vyčerpaná, ale šťastná, že jsem se odvážila odkrýt svojí slabost, což mi trochu pomohlo tam část svojí bolesti nechat.

Doma mi trvalo ještě asi týden, než jsem se dala do pořádku. Mezitím jsem si doma promluvila s miloušem i s rodiči. Všem jsem řekla, co jsem tam prožila a co pro sebe teď potřebuju. Brzy jsem začala cítit příval nové energie.

Na tenhle pobyt asi nikdy nezapomenu. A kdyby jo, tak si to tímhle článkem připomenu.

Padla jsem na dno, ne abych se utopila, ale abych se od něj odrazila VZHŮRU

V září jsem začala chystat novou kampaň na kurz SBOHEM ÚZKOSTI 2.0 a tentokrát jsem do toho šla s jistotou a novými nápady, které mi přinesly krásný výsledek. Do výzvy se mi přihlásilo neuvěřitelných 785 lidí a z toho 34 se mnou pokračovalo dál do kurzu SBOHEM ÚZKOSTI 2.0. Byla to zatím moje největší a nejúspěšnější online akce! Za odměnu jsem si darovala prodloužený víkend v Pardubicích, kde jsem sice byla na terapeutickém výcviku ACT, ale díky dvěma dnům navíc jsem měla čas zajít si na výlet, na dobré jídlo a do kina. Všude sama. I přes můj strach a pocit “že to je trapný, sedět sama v kině, nebo restauraci”, jsem si to moc užila.

No ale protože ti nahoře se snaží o neustálou rovnováhu, logicky musel přijít zase opak. Na konci září se mamka hrozně zhoršila a rozhodla se, že chce zemřít. Moje návštěvy se tak staly ještě náročnější, protože jsme si najednou místo o životě, povídaly o tom, jaké by si přála rozloučení, co chce mít na sobě, jakou hudbu budeme hrát, apod. Dohodli jsme se s rodinou, že jí dopřejeme odchod v bezpečí domova, takže k nám začaly jezdit sestřičky a doktorka z domácího hospicu. Mezitím jsem ještě dostala kontakt na slečnu, která se věnuje andělskému léčení. Mamka s léčením sice souhlasila, ale nikdo jsme tomu už nedával velké naděje. Táta se učil dávkovat léky, které jí napsali a postupně nás seznamovali se vším, co bude potřeba zvládnout.

Ve chvíli, kdy jsme se začali připravovat na odchod, se ale stal zázrak. Mamka po téměř půl roce vstala z postele, začala jíst, chodit a nacházet nový smysl života. Léky, které jí hospic předepsal, jí pomohly proti bolestem a věřím tomu, že i andělské léčení mělo vliv na její psychický stav. Bylo to krásné období plné naděje a radosti. Bohužel ale netrvalo dlouho a zhruba po měsíci se nám začala vracet zpátky do postele.

Když to teď po sobě čtu, přijde mi neuvěřitelné, co všechno se dá stihnout za pouhé 2 měsíce života…

Úspěšné zakončení roku s mými kurzisty, miloušem a rodinou

V posledním čtvrtletí roku jsem se ve “volném” čase dál snažila udržet rovnováhu mezi prací a odpočinkem. Věnovala jsem se svým kurzáčkům ve SBOHEM ÚZKOSTI, dokončila jsem výcvik terapie ACT (teď už mě čekají jen supervize a dokončení nějakých prací), měla jsem další živou přednášku o práci s myšlenkami – tentokrát pro seniory a svoje 31. narozeniny jsem oslavila na wellness pobytu s miloušovou mamkou a ségrou.

Protože jsem po tohle roce cítila potřebu svojí vnitřní změnu promítnout i do své práce, vybrala jsem si nové, živější brandové barvy a moje skvělá skoro švagrová vylepšila logo projektu Štěstí bez úzkosti. Želvička, kterou budete všude potkávat, je teď usměvavější a nese na zádech kromě krunýře i velký srdce.

Přesto všechno, co se dělo v našich rodinách, jsem se rozhodla, že si adventní čas maximálně užiju. Po bytě jsem si rozvěsila věnečky, které mamka stihla vyrobit, když jí bylo lépe, cukroví jsem poprvé po letech pekla sama, ale s maminkou jsme jeden druh alespoň nazdobily. Vytvořila jsem adventní kalendář do mojí Facebookové skupiny Štěstí bez úzkosti – Cesta bez léků s Eli Pospíšilovou, ve kterém jsem každý den sdílela tipy, jak lépe zvládat stres nejen před Vánoci. Tenhle rok jsem měla desítky příležitostí vyzkoušet je znovu na vlastní kůži, což mě ujistilo v tom, že moje práce je důležitá nejen pro mě, ale i pro spoustu dalších lidí, kterým můžu pomoct.

Taky jsem po dlouhé době navštívila svého terapeuta, abych opečovala i svojí duši, která si to po tomhle roce fakt zasloužila.

Jak hodnotím rok 2023?

Když se teď za tímhle rokem ohlížím, mám z něj překvapivě dobrý pocit. I přes to všechno, čemu jsem čelila a kolikrát se mi život otočil vzhůru nohama, kolik slz jsem vybrečela a kolika překážkám jsem čelila, vždycky jsem se zase ukotvila. Často se mi zdálo, že nic nedělám, nestíhám, že se nikam neposouvám. Ale teď se krásně ukazuje, že se mi podařilo vytvořit rovnováhu mezi dvěma mými hodnotami – rodinou a sebepéčí.

V roce 2023 jsem spousty svých cílů nedosáhla. Třeba jsem nestihla napsat svojí knihu, neopekla jsem si s našima kuře na zahradě, nezhubla jsem 10 kg, ani jsem neuspořádala živá setkání s vámi, mými sledujícími. Stihla jsem ale spoustu dalších úžasných věcí – poznat nové přátele, být v blízkém kontaktu se svojí rodinou, zpívat, dokončit terapeutický výcvik ACTu, poznat nová místa (i když ne v zahraničí, i u nás je krásně), víc se hýbat, víc číst a spoustu dalších věcí, které jsem na seznamu ani neměla.

Rok 2023 mi ukázal, že není na co čekat a o čem přemýšlet. Ukázal mi, že život je tady a teď a že i když spoustu věcí nemůžu ovlivnit, tak ale spoustu zase jo. Tento rok mi do cesty přišlo spoustu skvělých lidí, příležitostí a okamžiků, které mě naplnily radostí a vděčností. A to i přesto, že na pozadí se pořád odehrávaly nějaký hovňajzy.

• Jsem moc vděčná za svojí práci, která mi umožňuje být tu pro svoje rodiče, nebo se vypnout, když to potřebuju já. 
• Jsem vděčná za svýho chlapa, kterej o mě i přes svoje vlastní strasti pečoval, vařil mi a dlouhý hodiny si se mnou povídal.
• Jsem vděčná za všechny svoje klienty, kteří se mnou po celý rok byli v mých kurzech a konzultacích, protože odvedli obrovský kus práce (i když je to často tak těžký).
• Taky jsem vděčná za spoustu úžasných lidí a přátel, kteří mi byli na blízku a mluvili se mnou o alternativních metodách léčby, jako kdyby to nebylo sprosté slovo.
• Velké díky patří taky mým dvěma mentorům, kteří se mnou na pozadí toho všeho byli a dali mi správný impulz vždycky, když jsem to potřebovala. Občas i to proplesknutí je potřeba 😃
• A nakonec jsem vděčná a děkuju sama sobě, že jsem si dovolila ukázat svojí slabost, přijmout ty hovňajze, co se děly a trpělivě počkat, až se bouře zase uklidní. 

Na závěr tu chci pro vás i pro sebe nechat krátký vzkaz:

🐢“Až si budeš zase připadat mizerně, nebo na dně, pamatuj, že nic se neděje náhodou. Všechno se děje ve tvůj prospěch, i když tomu teď nerozumíš, nebo nevěříš. Na světě panuje rovnováha. Kde je tma, je i světlo. To, jestli budeš šťastná/ý, nebo ne, nezávisí na tom, co se ti děje, ale na tom, jak se k tomu postavíš. Svůj postoj si volíš vždycky ty. Můžeš buď STÁT a brečet, nebo VSTÁT a popojít kousek dál.”🐢

Do roku 2024 vstupuju s pokorou a těším se, co nového mi přinese. Už teď mám v plánu na jaře spustit nový běh kurzu SBOHEM ÚZKOSTI, který budu znovu vylepšovat, aby vám ještě víc pomáhal žít svoje štěstí s i bez úzkosti.

Buďme spolu dál v kontaktu.
🐢 Kliknutím TADY>> se přihlaste k odběru emailů, aby vám nic důležitého ode mě neuteklo.
🐢 Kliknutím TADY>> se přidejte do soukromé Facebookové skupiny, kde pro vás tvořím obsah zdarma a
🐢 kliknutím TADY>> sledujte moje videa na Youtube.

S láskou, Eli 💚