Když jsme si s mojí ségrou začaly posílat hlasovky, brzy jsem si všimla, jak ulevující a ozdravný účinek mají. Skrz hlasové zprávy totiž teče spousta emocí. Ty v psaném textu nevypustíte. Zůstávají ve vás a proto se vám často moc neuleví. Co pomáhá na úzkost? Rozhodně se z toho vymluvit. V tomto příspěvku se s vámi podělím o jednoduchou metodu, díky které si snadno a taky zadarmo můžete ulevit od vzteku, trápení a pomůže vám učesat i vlastní myšlenky, přijít si na odpovědi, nebo se v něčem konečně rozhodnout.
Pokud chcete, zde si článek můžete místo čtení poslechnout, případně stáhnout.
Metodu jsem nazvala Terapie (samo)mluvou. Závorka je tu schválně, brzy vysvětlím. Rozhodně nechci tvrdit, že dokáže nahradit práci terapeuta. Pokud na vás ale žádný terapeut nemá čas dřív, jak za měsíc (v tom lepším případě…), tuhle metodu můžete použít ještě dnes a odlehčit tak svojí mysli, tělu i utrápené dušičce.
Terapie (samo)mluvou
Metodu můžete použít dvěma způsoby:
- Budete nahrávat jen sami sobě.
- “Znásilníte” někoho k tomu, aby vás vyslechl (ideálně ovšem osobu, které důvěřujete a je vám blízká, tedy ne pošťačku, ani svého šéfa).
Vyzkoušela jsem oba způsoby. Vřele doporučuju, abyste začali nahrávat nejdřív sami sobě. Jakmile si totiž poslechnete, co říkáte a jak to říkáte, ve většině případů se vám rozsvítí i bez cizí pomoci.
Pokud se vám nerozsvítí, vyzkoušejte druhý způsob a pošlete hlasovku člověku, kterému věříte. Taky nebude od věci, když se předem zamyslíte, jestli vám tento člověk bude rozumět a je schopen vám dát zpětnou vazbu.
10 důvodů, proč vyzkoušet Terapii (samo)mluvou
Určitě už jste si mnohokrát hledali na Googlu, co pomáhá na úzkost. Možná vás napadá, že kamarádce nebo někomu blízkému přece stačí napsat. Možná že si dokonce sami píšete deník a ze svých pocitů jste zvyklí se vypisovat. To je dobře, protože psaní má taky spoustu výhod. Ne vždycky ale stačí.
Uvedu vám nejdřív několik příkladů, proč psaní někdy nestačí:
- V psaném textu, je těžké opravdu projevit svoje emoce. A to i navzdory všem možným smajlíkům a emotikonám.
- Zatímco píšete o tom, že cítíte úzkost, nebo vztek, sedíte na gauči a všechny ty emoce zůstávají ve vás. Prožíváte je sice uvnitř, ale neodžíváte je venku. A tím jen sílí a trvají déle.
- Z psaného textu je těžké emoce i vyčíst. Ten, kdo si vaše chmury čte, si je může vyložit úplně jinak, nebo jim dokonce nemusí rozumět vůbec. No jen si po sobě někdy přečtěte text, který jste napsali v rozrušení nebo úzkosti…
A teď 10 důvodů, proč používat Terapii (samo)mluvou:
- Můžete naplno projevit svoje emoce. Vztekat se, plakat, smát se, nebo cokoliv, co si prostě zrovna potřebujete odžít.
- Jakmile svoje emoce “vyplivnete”, slibuju, že se vám uleví ještě předtím, než si to po sobě vy (nebo někdo jiný) poslechnete.
- Na rozdíl od volání, vám nikdo neskočí do řeči a nedostanete ani nevyžádanou radu.
- Pokud nahráváte sobě, nemusíte se cítit blbě, že si zase jen stěžujete, že někoho obtěžujete, nebo jste na obtíž.
- Dokážete si sami poradit a utěšit se. Kdo by to měl totiž umět líp, než člověk, se kterým trávíte každou vteřinu svého života od narození, až do smrti?
- Dáte volný průchod svým myšlenkám a díky tomuhle toku si sami začnete přicházet na odpovědi a řešení svojí situace.
- Když si zpětně poslechnete, jak o své situaci mluvíte – tón hlasu, střídání emocí, ale i slova, která používáte – často zjistíte, že jste si sami dávno odpověděli. Pokud ne, většinou vás odpovědi a řešení napadnou při poslechu.
- Pokud svou nahrávku někomu pošlete, dáváte mu prostor v klidu přemýšlet nad odpovědí. Málokdy z něj pak vypadne všeobecná rada, jako: “A zkusila jsi meditace? Ta prý na úzkosti pomáhá.”
- Nemůžete se na nikoho zlobit, když vám bude zrcadlit vaše tvrzení, nebo chování– máte totiž nahraný důkaz, že jste to, či ono, opravdu řekli.
- Slyšet něčí hlas, ať už svůj, nebo cizí, vás vždycky podpoří víc, než číst “jen” text.
Prozradím vám ještě jedno malé tajemství. Kladete-li si otázky typu: Proč se mi to pořád děje? Co dělám špatně? Co mám dělat jinak, nebo lépe? Jak se mám rozhodnout? Odpovědi na své otázky nehledejte u druhých. Je to ztráta času, stejně je tam nenajdete! Vy sami si umíte odpovědět na všechny vaše otázky. A vy sami si na ně často i odpovídáte. Musíte se ale začít poslouchat. AMEN! 🙂
Koho “znásilnit” k poslechu?
Slovo znásilnění prosím neberte doslova. Já ho v této souvislosti vnímám úplně jiným způsobem, než jak si ho obvykle (asi většina z vás) vykládá. “Znásilnit” pro mě v tomto případě znamená Z NÁS (S)ILNÍ, nebo taky Z NÁS (S)ÍLA 🙂 (ooo jak jsi krásná češtino!)
Myslete prosím na to, že nemůžete znásilnit kde koho a když se to zrovna hodí vám. Ne každý má vždycky čas a náladu si s vámi posílat hlasové zprávy a ne každý vám bude rozumět. I proto doporučuju tuhle metodu zkusit nejdřív sám se sebou, protože sebe máte k dispozici vždycky. (I když věřím, že ani vám se nebude chtít vždycky poslouchat svoje problémy 🙂 )
Takže než se do toho pustíte, popřemýšlejte, s kým se cítíte dobře, kdo vás zná a nebo kdo by vás mohl vyslechnout a čí zpětnou vazbu potřebujete právě slyšet. Jakmile vás někdo takový napadne, ještě než mu pošlete 20 hlasovek se svými problémy, informujte ho, co se právě chystáte udělat 😀 Tím mu dáte prostor si vaše zprávy v klidu poslechnout, zareagovat na ně a nebude se cítit “znásilněný”.
2 krátké, úsměvné příběhy z praxe na konec
Ze života dvou praštěných sester
Já si tuhle metodu občas ráda praktikuju se svojí ségrou. Ze začátku šlo o krátký hlasovky, maximálně do 5 minut. Časem se nám to trošičku vymklo kontrole a nahrávaly jsme si klidně 48 minutové hlasovky. To už byla slušná terapie! Obvykle jsem u ní stihla ještě vyžehlit koš prádla 😀
Skrze nahrávky teče všechno. Smích, vztek, zoufalství… Někdy si při poslechu dělám i poznámky, abych nezapomněla, co mě k tomu napadlo a to pak nahraju do odpovědi.
Když jsem na konci roku 2020 řešila problémy v práci a nevěděla jsem, jestli dát výpověď, nebo co, svěřila jsem se ségře v hlasovkách. Odpověď přišla jasná: “Hahaha, Eli. Proč se mě ptáš, když sis vlastně sama odpověděla?” A já “Jakože… Cože?” Ségra mi pak jenom přepapouškovala moje slova a mě to všechno došlo. Celou dobu jsem věděla, co mám dělat, jenomže jsem měla strach. A strach mi zatemnil zdravý úsudek.
Když jsem si pak svoje zprávy poslechla, viděla (a slyšela) jsem to všechno úplně jinak a jasněji. Ještě v tomtéž měsíci jsem se odhodlala dát výpověď.
Klientka, co si zaplatila konzultaci sama se sebou
Jedna moje klientka se mi svěřila, že jí trápí úzkosti a nespokojenost s vlastním životem. Přes hodinu a půl jsme její situaci klíčovaly a na konci konzultace dostala pár jednoduchých úkolů, na které se měla zaměřit, aby svou situaci zlepšila.
Po pár dnech mi od ní přišlo asi 10 hlasových zpráv. Skoro v nich plakala, že jí teď to všechno, co jsme řešily, vrtá hlavou a neví, co má teda ve svém životě změnit. Začala mluvit o tom, co kdysi ráda dělala, co jí bavilo a naplňovalo, ale že teď spokojená není.
Ještě než jsem jí vůbec na zprávy zareagovala, došlo jí, že si sama odpověděla. Poslední dvě zprávy už neplakala. Její hlas se jako kdyby srovnal a byl v něm slyšet i takový údiv 😀 Řekla mi něco v tom smyslu: “Už jen že jsem ti to řekla takhle nahlas, se mi ulevilo. Vlastně teď ani nevím, proč ti to všechno říkám. Vždyť je to jasný… Měla bych začít dělat zase to, co mě bavilo kdysi. I kdybych tomu měla věnovat jen chvíli každý týden. Ty jo Eli, vážně moc děkuju.”
Poslala jsem jen vztyčený palec, protože líp než ona bych stejně neodpověděla. 🙂 Za pár týdnů mi od ní přišla zpráva, že mi moc děkuje, protože cítí, jak se jí zase vlévá nová energie do žil. Myslím, že poděkovat by měla hlavně sama sobě. Já jsem jí ukázala směr, ale na cestu se vydala ona.
Zkuste si i vy Terapii (samo)mluvou a dejte mi vědět, jak jste se potom cítili.
Pokud chcete, můžete se přihlásit k odběru mého emailového newsletteru, kam vám občas pošlu tipy na práci s emocemi, pozvánky na zajímavé akce a můžete na sobě pomalými krůčky pracovat tak, abyste se ke svému „kopci“ neustále přibližovali.
S láskou, Eli 💚